To je on.

Mého horského Himalájského srdce šampion.

Dorze Sherpa.

Poprvé jsme se potkali v Namche Bazaar (3440 m). Byla jsem na cestě do základního tábora Everestu a on mi běžel naproti.  Měli jsme spolu zkusit vylézt Island Peak, Lobuche Peak a nakonec Mount Everest.

Viděla jsem ho, jak běží po schodech dolů. Prďola. No já snad polezu s trpaslíkem.

To bylo vlastně to první, co mě napadlo. Dorze totiž měří 150 centimetrů.

 Nelezla jsem s žádnou obrovskou společností, ale s miniaturní, Nepálskou. A Dorze je skvělý technický lezec, proto jsem měla lézt všechny tři hory právě s ním.

A byla to výhra. Byla to neskutečná výhra.

Dorze je totiž téměř hotovým horským vůdcem, neskutečně silný borec. Ve 28 letech byl dvakrát úspěšně na vrcholu Mount Everestu, 11 krát na Island Peaku a má vylezených další desítky hor.

Jenže tenkrát jsem tohle ještě nevěděla. Přede mnou stál borec, který mi byl sotva po prsa. Koukala jsem na něj dolů a snažila se tvářit nadšeně. Ve skutečnosti jsem trnula hrůzou, že bych s ním měla být připnutá na laně.

Další den začala jízda. A že to stálo za to.

Jak byl malej, tak bych rychlej. Nezastavil ho ani vítr, ani sníh, ani led. Dvě zatáčky a byl v řiti, snad kilometr přede mnou. Já jsem funěla jako lokomotiva, on se pořád usmíval. V Dinboche (4410 m) jsem onemocněla, rýmička, zaražený dutiny, kašel, bolest hlavy, protivnost. Nezalekl se a dotáhl mě k lékaři. Dva dny plný fňukání přežil a vyrazili jsme opět na cestu.

Měli jsme spolu vylézt Island Peak. Dorzeho slovy: není to tak úplně prudký, je to v cajku.  

Když jsme dorazili do základního tábora, Dorze skákal radostí, že konečně budeme lézt a já předvedu, co teda ve mně je.

No, předvedla jsem se.

Dvě hodiny před začátkem výstupu jsem chytla hysterák, migrénu a krámy. Dorze se snažil nesmát.

 A tak jsme lezli.

Teda, on lezl, já nadávala. Divila jsem se jako tele, jak je hora prudká. Když jsme došli do bodu, kde se nasazují mačky, a začíná nejtěžší úsek, byla jsem úplně vyflusaná.

Ale předvedla jsem, jak hezky umím mačky nasadit, abych v příští sekundě zakopla, rozbila si čumák a natrhla na řiti kalhoty. Vypadala jsem jako pelichající kuře.

Když jsem si stoupla pod závěrečnou zeď, podotýkám, kolmou a někdy dokonce v převisu. Takže jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo Dorzeho zabít za ty jeho neprudký řeči. Lezl první, já jumarovala za ním. No, lezl….on to vyběhl, já za dvě hodiny s nasraným výrazem dolezla taky na vrchol. Sváděla jsem tu pomalost na krámy: 1 cm za 1 minutu.

To nejhorší mělo teprve přijít. Slanění dolů. Necítila jsem ruce, tělo, natož soustředěnou hlavu. Dorze zavelel, ať nefňukám a táhnu dolů. Urazila jsem se.  Jak to se mnou ten prďola mluví? Nicméně měl pravdu. Museli jsme dolů a já se musela koncentrovat. Pomohl mi Dorzeho nekompromisní výraz. Po dalších třech hodinách jsme byli v základním táboře, Dorze opět vycenil chrup a já věděla, že jsme v pohodě.

Po několika dalších dnech jsme byli v základním táboře Everestu, kde měl Dorze spoustu známých a kamarádů. Já byla smutná, všichni byli malí.

Navíc, byla jsem úplně sama. Samotu jsem znala, ale tady mě to bolelo nějak zvláštně víc. Všichni byli ve skupinách, někdo měl jako podporu dokonce sebou přátele, nebo rodinu.

Já měla lahev kořalky. Ano, i make-up, řasenku, lesk a zdravíčko na tváře!

Na Lobuche, druhou horu, jsem šla nakonec bez něj. Dorze procházel Khumbu a měl práci nahoře. Ale do ledopádu jsme spolu chodili každý den trénovat techniku lezení.

Všichni se nám tam smáli, byli jsme malej a velkej základního tábora. Bylo nám to fuk, mezi námi se vytvořilo obrovské pouto přátelství. Když mi bylo blbě, seděl u mě, abych nebyla sama. Ikdyž jsme nebyli spolu, vždycky věděl, kde jsem, pořád koutkem oka sledoval, jak se mi daří. Hlídal mě. Věděla jsem to.

Když uprostřed noci vstával a šel sám nahoru, do výškových táborů, vstávala jsem s ním, připravila mu jídlo a stála za ním při modlitbě. Kryla jsem mu záda. Věděl to.

Při rotaci a mém prvním průchodu ledopádem Khumbu se snažil neposlouchat, jak moc nahlas nadávám. Někdy jsem s ním byla na laně, někdy lezl kus přede mnou. Vždycky se ale otočil, abych věděla, že je tu a je tu pro mě.

Když nastal týden T, týden výstupu, byl ledově klidný. Já v řiti.

Bylo mi blbě, byla jsem nervózní, protivná, natěšená, nadšená, měla jsem obrovský respekt a pokoru. A krámy. Jak jinak.

Bylo to prostě těžký, strašně, náročný. Dorze byl vždycky se mnou, vždycky.

Když jsme došli do zóny smrti, do 8 tisíc metrů vysoko, měla jsem zpoždění. Deadline byl, že to musím zvládnout do 10 hodin z campu 3, já měla dvě hodiny zpoždění. To je prostě strašně moc.

V podstatě to znamenalo, že nemám šanci dojít na vrchol včas.

Měla jsem do Campu 4 dolézt nejpozději ve 4 hodiny odpoledne, já přišla po 6 hodině večer. Sedla jsem si na kámen a rozbrečela se s tím, že jsem nahlas vyslovila to, že nepolezu. Celý ty roky příprav, rok tvrdých tréninků, dva měsíce dřiny….všechno to v tom momentě mělo skončit.

Dorze si ke mně sedl, chytl mě kolem ramen a řekl, že si mám jít na dvě hodiny lehnout a pak se rozhodneme. Už v 8 hodin tentýž večer měl totiž začínat můj závěrečný výstup na vrchol. Další den jsem tam zůstat nemohla, neměla jsem v batohu dost zásob.

Bylo to teď….nebo nikdy. Přes 12 hodin lezení za mnou, další 16 přede mnou.

Po hodině jsem vstala, silná víc než kdykoliv předtím, připravená jít. Dorze se usmíval, měl obrovskou radost. Chtěl mě vidět na vrcholu, strašně mi to přál. Krok za krokem. Dorze držel tempo, já za ním, oči upřený na boty, hlavně se nedívat nahoru.

Prosila jsem svoje střeva, ať se neposerem!!

Prďola a žirafa. Spolu na laně. Dala jsem do toho všechno, co jsem měla. Silou jsem nebyla na dně, byla jsem pod dnem. Brečela jsem bolestí, rvala se jako lev, nechtěla jsem to vzdát.

A tak jsme to dokázali, 21. 5. 2024 ve 12 hodin jsme stáli na vrcholu. Spolu.

Cestou zpátky jsem dostala sněžnou slepotu a Dorze? Ne, neopustil mě. ON viděl za nás za oba, dostali jsme se do bezpečných výšek a mně teprve teď všechno dochází. Nejen to, co jsme spolu dokázali, ale především to, že jsem našla nového přítele, kamaráda a člověka, který v mém životě zůstane až do smrti.

To, že jsem objevila nový rozměr slova přátelství. A to, že mám tu obrovskou čest mít v životě právě Dorzeho.

Dhanbomba DORZE ( thank you :))))

Na poslední fotce jsou kluci, kteří se sice nebyli moji guidové, ale motali se kolem celou expedici a snažili se pomoci, když bylo potřeba. Sonam Sherpa a Dawa Sherpa. Spolu jsme si po expedici vychutnali poctivou Plzničku v Czech Pubu u Trávy.

Předchozí článekDobrovolníci letos opět vyčistí řeku Sázavu a její břehy
Další článekTo je ONA, Klára Kolouchová. Horolezkyně, kráska Himalájí a hrdinka, co se dokázala otočit. Jaký je její příběh?

1 komentář

Komentáře

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno