Od doby, co jsme vyrazili na naši cestu, se toho ve světě hodně změnilo a vlastně neustále mění. Situace a dění kolem viru začínáme cítit víc a víc. Hranice se uzavírají jedna za druhou. Každá země hlásí denně nová opatření a už se v tom přestáváme orientovat. Cestování už není tak samozřejmé a jednoduché.
Nicméně.
Stále si držíme svůj optimismus, tedy hlavně Ála. A právě to nám pomáhá v plnění našich snů. Míříme do Kambodži. Majitel ubytování nám tvrdí, že se do Kambodži už nedostaneme. Přemýšlíme a rozhodujeme se.
Přes veškeré katastrofické scénáře nakonec skutečně opouštíme Laos a jedeme na hraniční přechod. Máme trošku nahnáno.
A taky je proč.
Říká se o něm, že je to nejvíce „zkorumpovaný“ pozemní přechod v jihovýchodní Asii. Jdeme na věc, máme dolary v kapse. Jede nás šest.
Celé to trvalo asi půl hodiny, dostáváme víza na měsíc. Celé nás to stále o 14$ víc, než je obvyklé (zákonné). Bohužel nás přes hranice úspěšně prošlo jen pět. Proč nepustili všechny?
To dodnes nevíme.
Po pár dnech se dozvídáme, že tento hraniční přechod se hned druhý den po našem odjezdu uzavřel. Uf, tak to bylo těsně! Je to štěstí nebo osud?
Neřešíme, jsme tady a to je skvělé!
První zastávka je město Siem Reap. Po předešlé zkušenosti z ubytování plného pavouků a červů v posteli, jsme si zajistili 5* resort mimo centrum města. Vzhledem k situaci a minimálnímu počtu turistů, jsou tu slevy. VELKÉ slevy. Všechno tu nabízejí o 90% levněji. Luxus za hubičku, no nekupte to!
Půjčujeme motorku a dostáváme instrukce ohledně policejních kontrol, kterým je prý lepší se vyhnout.
Samozřejmě to po pár hodinách poznáváme na vlastní kůži.
Chrám Ankgor Wat je povinnost navštívit. Vyrážíme na motorce a hledáme cestu k němu. První pokus nevyšel, protože tady platí: Je to sice dál, ale o to horší cesta.
A je to tady.
Přijíždíme k obrovské budově. Před ní je parkoviště pro stovky aut. Kasa vedle kasy, které jsou připravené pro tisíce turistů.
Jsme tady, bez lidí!
Je to šok, je to poměrně velký šok. K jednodenní vstupence jsme dostali ještě další den navíc. Jdeme na to.
Nedokážu dost dobře popsat, co člověk prožívá, když se prochází v nejvíce navštěvované památce světa. Téměř sám. Za den jsme potkali maximálně 20 lidí, půlka byli místní. „Co se to děje,“ ptáme se. Čerpáme z téhle možnosti každou minutu a uvědomujeme si, jak málo lidí tohle má možnost vidět a zažít na vlastní kůži. Celý areál je obrovský a plný energie. Úžasné!
Siem Reap se nám moc líbil. Město je klidné a plné malých podniků. Výborné, levné jídlo a hlavně tady mají točené pivo na každém rohu. TŘIKRÁT HURÁ!!!
V blízkosti města Siem Reap je velké jezero Tonlé Sap. Rozlohou je přímo obrovské, až 3000 m². Lidé tady žijí přímo na vodě a to musíme vidět. Jedeme proto rovnou k němu, na motorce. Hned za městem míjíme desítky polí s lotosovými květy. Každým dalším kilometrem od města dál je znát, že lidé tady žijí ve velké chudobě. Přijíždíme na okraj jezera do rybářské vesničky a nechápeme. Lidé tady žijí nejen na vodě, ale opravdu ve velmi špatných podmínkách. Nemají nic, ale přesto na nich vidíte, že jsou to snad nejšťastnější lidé na světě. Dovolíme si zajet více do středu vesničky a máme možnost nahlédnout až do jejich domovů. Všichni se na nás usmívají.
Jsme dojatí.
Tyhle chvíle jsou na cestování nejlepší a nejsilnější. Člověk se právě po těchto chvílích zamýšlí nad svým životem ještě víc. Téměř týden tady utekl velmi rychle.
TŘEŠINKA.
Jedeme si jednou krásné odpoledne po klidné ulici mimo centrum města a zastaví nás policejní hlídka (nečekaně). Už z dálky bylo vidět, že staví jednoho za druhým a to včetně místních. Ti dost často nevlastní ani řidičák a tak se není čemu divit. My však máme vše v pořádku. Dva řidičáky, smlouvu z půjčovny a veškeré platné doklady, helmy. Přesto všechno jsme odvedeni bokem a máme čekat!!!
Tak čekáme.
Velmi nepříjemným hlasem na nás doslova křičí „Paní Policistka.“
Ptáme se: Proč?
Ticho.
Neodpovídá a jen stále opakuje, že máme čekat. Asi za půl hodiny přijede majitel naší půjčené motorky a jen nám naznačí rukou.
Jeďte, okamžitě jeďte pryč! Když mu později motorku vracíme, ptáme se. Odpověď je jednoduchá: KORUPCE!
Nezajímá je, že máte vše v pořádku. Že jste neporušili dopravní pravidla. Prostě zaplaťte a hotovo. Dozvídáme se od majitele půjčovny, že je to celkem běžná praxe. Máme další zážitek a zkušenost k nezaplacení, to je součástí cestování na vlastní pěst.
Po pár dnech pokračujeme v cestě do hlavního města Phnom Penh. Opět autobusem, cesta je dlouhá a únavná. Těšíme se na sprchu a jídlo. Máme informace, že Phnom Penh buď milujete, nebo nenávidíte. Pokud jste četli mé články tak víte, že velká města nejsou můj šálek kávy. Právě naopak.
Nicméně předem nesoudím a těším se.
Chodíme po městě už dvě hodiny a nenacházíme žádný podnik, kde se můžeme najíst, 90% restaurací je zavřených. Všude běhají obří potkani. Hluk je takový, že neslyšíte vlastní slovo. Přesto věřím, že spoustu lidí si tohle místo oblíbí. Všude obří obchodní centra, v dezinfekci se už doslova koupeme. Kvůli koronaviru je dezinfekce úplně všude. V podstatě Vám to stříkají do očí a úst, smějeme se tomu. Roušky jsou v Asii zvyklí nosit všichni, takže jsou na každém kroku téměř zadarmo.
Musíme říct, že přístup lidé k celé situace…je úžasný.
Chovají se skvěle. Respektují veškerá nařízení a nešíří se tu žádná panika. Cítíme se tu celou dobu bezpečně.
Jedeme směr Kampot. Je to malé městečko, které je obklopené horami. Teče tady i široká řeka. Jedeme asi dvacet kilometrů do města Kep na výlet. Po 8 týdnech tak konečně přijíždíme zase k moři. Užíváme si pláž, která je v ten den celá naše.
Ale zpět do Kampotu.
Našli jsme super ubytování v luxusních stanech, doslova za pár kaček. Majitelé jsou z Francie, žijí tady i se synem přes 7 let. Svěřili se nám, že utekli ze systému. Uprostřed solných plání si postavili pár stanů, je to doslova na konci světa. Vedle mají dřevěný domek, ve kterém žijí.
Vypadají šťastně, nedivíme se jim. Jezdíme každý den přes solná pole, kde pracují místní a obdivujeme je. Jednoho dne potkáváme v centru města vlastence Vojtu a později nám představí svého kamaráda Jirku, který se tu oženil s krásnou Kambodžankou Leou. Vojta mu šel za svědka, ale nestihl odjet před uzavřením hranic a tak tu už nějakou dobu žije. Jirka nám vypráví zážitky z Kmérské svatby. Jako ženich to neměl vůbec jednoduché a sám říká, že člověk musí opravdu hodně milovat, aby to všechno vydržel.
Zbouráme se. Piva, hodně piv.
Rozhodně se nevidíme naposledy, ale o tom zase příště. Jak jsem psala, všechny země kolem hlásí karanténu. V Kambodži se začíná také uvažovat o přísnějších opatřeních. Naše poslední zastávka měl být ostrov Koh Rong. Byl to taky jediný cíl, který jsme si určili už na začátku cesty v Thajsku. Malé cestovky tady omezily veškeré služby a zavírají se tady pro turisty dokonce i hory.
Na hodně míst se prostě nedostaneme, protože jsme cizinci. Téměř každý nám radí, ať zůstaneme!!! Uvíznout na ostrově, když se zavřou provincie, nebude moc dobré. Navíc nevíme, na jak dlouho. Hodně to všechno zvažujeme.
Nakonec máme jasno, jedeme! Přes všechny překážky, které se nám staví do cesty, to prostě riskneme. Zůstat takový kousek před cílem, nám není podobné.
A tak vyrážíme. Jsme nervózní a zároveň se hodně těšíme.
Dostaneme se tam? Neměli jsme raději zůstat? Ne!!! Jdeme na to. Ale o tom zase příště.
Čtěte také:
