Bratislava: Květináři Patrikovi by mohla většina z nás jen tiše závidět. Ještě se mu totiž nestalo, že by neměl chuť vstát do práce. „Do práce chodím opravdu rád,“ říká jednadvacetiletý květinář pro Dobré noviny. Patrik se narodil s Downovým syndromem. „Dělám aranžmá, čistím květiny, měním vázičky, všechno dělám stejně rád,“ vyjmenovává.

Zároveň dodává, že má rád všechny květiny. Rozzářené oči plné nadšení mluví za vše. Všechny zákazníky vítá s úsměvem a jako květinář pracuje rok. Ve firmě předtím pracoval jako závozník.

Maminka Danka říká, že najít práci pro člověka s takovým postižením, je velmi těžké. „Pro člověka s Downovým syndromem je to v dnešní době náročné. I člověk bez postižení má dnes problém s hledáním práce. Patrik potřebuje sociální dozor a pomoc. Mám možnost pracovat s ním, takže je to jednoduší. Vím, jak na něj,“ vysvětluje Danka, se kterou Patrik pracuje dva dny v týdnu.

Je velmi ráda, že jim to zaměstnavatel umožnil. Radost a spokojenost je oboustranná.

„Myslím, že se řadí mezi nejoblíbenější zaměstnance a upřímně, vůbec se nedivíme. Patrik je velmi bezprostřední a častokrát se pustí i do debaty se zákazníky. Úsměvy jsou pak na obou stranách. Dokonce někteří zaměstnanci chodí záměrně jen tehdy, když je v práci Patrik. Velmi nás těší, že je v lidech ještě kousek člověčiny a že právě Paťko nám to všem, nejen zákazníkům, ale i svým kolegům, připomíná každý den,“ říká zakladatelka květinářství Rhapis Manon Gnečíková.

Foto: Ľubomíra Somodiová, Dobré noviny

Také podlé Danky si zákazníky Patrika oblíbili a chválí ho, jak je šikovný. „Když si vzpomenu na začátky, nevěděli jsme, do čeho jdeme a jak budeme zvládat výchovu. Ale s pomocí rodiny se dá zvládnout všechno,“ říká maminka a jedním dechem dodává, že ne každý má takové štěstí, protože mnoho rodin to rozvrátilo.

Danka s manželem neměli tušení, že se jim má narodit miminko se zdravotním postižením. „Bylo to mé první těhotenství, všechno probíhalo v pořádku. Dozvěděli jsme se to až na porodním sále,“ dodala.

Informovanost byla na nízké úrovni a nevěděli jsme, s čím se potýkáme. Někteří lékaři nás varovali, že ho bude třeba dát do ústavu s tím, že dětičky s Downovým syndromem nejsou velmi aktivní. Bylo více názorů, ale to gró zůstává na rodičích. Rozhodně není třeba se vzdávat,“ vysvětluje maminka Danka.

Patrik a Daniela. Foto: Ľubomíra Somodiová, Dobré noviny

Klíčové bylo vychovávat Patrika stejně, jako ostatní děti. „Vždycky jsme říkali…půjde mu to, co mu půjde. A co mu nepůjde, tak mu prostě nepůjde. Svět se nezboří a my mu jednoduše pomůžeme,“ pokračuje Danka.

Patrik nejdříve navštěvoval integrovanou školku a pak chodil do speciální školy, kde byl velmi oblíbený. Podle maminky miloval vybarvování a měl velmi rád keramiku.

Patrik nezapomíná ani na své prarodiče. „Chtěl bych poděkovat mé babičce a dědečkovi,“ říká. A maminka dodává. „Vodí ho po nákupech. Paťo je takový modní guru. Dokáže se úplně sladit. Ani při tvorbě kytic mu nikdo nepomáhá.“

Foto: Ľubomíra Somodiová, Dobré noviny

Také Patrik má své další sny. Chtěl by se podívat do Ameriky a pracovat jako číšník. „Opravdu by ho to bavilo. Je to opravdu slušný kluk,“ říká maminka.

Ta na závěr dodává, že si na synovi váží toho, jak je stále usměvavý a rozdává dobrou náladu. „Na Downících vidíte, že jsou srdeční, vděční, vidíte na nich tu radost a žádné přetvářky.“

Přečtěte si také:

Zdroj: Dobré noviny.

Předchozí článekPřírodovědci našli na Hodonínsku brouka, kterého v Česku považovali za vyhynulého
Další článekVe Žďárských vrších loni přibylo několik obnovených rybníků a tůní

Komentáře

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno