Pohled na povodně, záplavy a velkou vodu je z pochopitelných důvodů silně negativní. Nemusí tomu tak být vždy. Řízené zaplavování vybraného území může oživit mokřady, podpořit biodiverzitu a zpomalit klimatickou změnu. Píše o tom Conversation

Sladkovodní mokřady pokrývají méně než 6 % povrchu souše, ale vážou v sobě více než 30 % uhlíku, deponovaného v půdě. Zmíněné mokřady do sebe ročně zabudují okolo 830 milionů tun uhlíku, s průměrnou „zádržností“ 118 gramů na každý metr čtvereční rozlohy. Ne všechny jsou stejně vydatné, ale zrovna ty britské disponují schopností akumulovat až 278 g uhlíku na m2. Tím výčet jejich kvalit zdaleka nekončí. Hodí se zmínit, že to mokřady představují biologickou diverzitou nejrozmanitější ekosystém světa a prakticky 40 % známých živočišných druhů si je vyvolilo za svůj domov. Patří také k ekosystémům nejproduktivnějším.

Pokud o deštných pralesích někdy s nadsázkou hovoříme jako o plicích planety, mokřady jsou jejími ledvinami a játry. Jenže v posledních dekádách trpí cirhózou. V praxi spíše tedy rozsáhlou fragmentací, odvodněním, vysoušením. Proměnou režimu hospodaření. Průběžným výsledkem je postupná ztráta všech výše zmíněných ekosystémových služeb. Být to tak ale nemusí. Řízeným zaplavováním bývalých mokřadů, vytvářením rozlivů a podporou nových mokřadů můžeme pomoci jak biodiverzitě, tak i sobě, v boji proti klimatickým změnám.

„Mokřady jsou přirozeně tmavé, s nízkou dostupností kyslíku, a proto jsou v nich procesy organického rozkladu silně zbrzděny,“ popisuje Neil Entwistle, biolog z univerzity v Salfordu.

Ve své podstatě by tak zaplavení příhodných lokalit vázalo uhlík před únikem do atmosféry. A krom toho by takové mokřady sloužily k ukládání sedimentu, vytvářely mozaiku habitatů, domovu pro adaptované rostliny a živočichy, které se řadí mezi ohrožené, dílem právě kvůli úbytku mokřadů. Vytváření mokřadů v poldrech, rozlivech, by bralo sílu velké vodě, snižovalo by ekonomické škody plynoucí z povodní, chránilo by vesnice. A samozřejmě, zadržovalo by nedostatkovou vodu v krajině.

Britské nížinné mokřady, v širokých údolních nivách řek, původně pokrývaly kolem 2 milionů hektarů. V 80. letech jich zbývalo už jen 247 000 hektarů. A jen 46 000 hektarů mokřadů dnes v Británii požívá nějaké územní ochrany. Přes 85 % řek v Anglii, Skotsku či Walesu už svůj říční mokřad, který býval dříve jejich přirozenou součástí, nemá. Změna by prý prospěla. Odstranění některých drenáží a bariér v přirozeném zavodnění krajiny, by zbavilo zemi nemalých nákladů, a otevřelo prostor pro zlepšení.

Obnova mokřadů řízeným zaplavením, trvalým či sezónním, je totiž velmi levné řešení. Když by se celosvětově obnovilo 15 % momentálně narušených či vysušených mokřadů, zvýší se naše současná kapacita vázat atmosférický uhlík o třetinu. Respektive, v takových mokřadech může být deponována třetina (30 %) uhlíku, který jsme vypustili do atmosféry od časů průmyslové revoluce. A vytvořením mokřadů znovu-zaplavením můžeme také zabránit 60 % očekávaných vyhynutí druhů. Protože ty, vázané na mokřady, představují současně druhy nejohroženější vyhynutím.

Čtěte také:

Zdroj: Ekolist, Conversation.

Předchozí článekMajitelka baru neměla na nájem. Zákazníci vykoupili piva ze skladu, aby jí pomohli
Další článekVědci zjistili, že vrabec staví hnízdo z bylin, aby chránil mladé

Komentáře

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno