Nikdy bych nevěřila, že se to stane zrovna mně. Vždy jsem to viděla jen v televizi: Výbuch, prach, tma, chaos, panika, krev, zranění. A najednou jsem stála uprostřed toho všeho, přesněji řečeno, ležela jsem. Výbuch se mnou práskl o zem.
Jsem na humanitární misi, kde pomáhám dětem, učím je a jsem k ruce zkrátka těm, kteří mě potřebují. Je krásné ráno, jsem v Bejrútu.
Píše se datum 4. 8. 2020.
Odpoledne si užívám svého volného dne v centru. Přístav je hned za rohem. Vedro je k zalknutí. Země byla několik dnů v karanténě kvůli rostoucím případům nákazy koronaviru. Tohle je první den, kdy vláda uvolnila opatření.
Všude je narváno.
V centru panuje dobrá nálada. Lidé vysedávají v kavárničkách, baví se, povídají, užívají odpoledne. V přístavu také.
Pak.
Vidíme nějaký kouř, slyšíme hasiče. Vím, že se něco děje. „To je jen požár, to se prostě děje v Bejrútu často, neboj,“ uklidňují mě moji Libanonští přátele. Nevím, jak dlouho to trvá.
Všechno se ale začíná třást. Utíkám.
A potom přijde ta vteřina. Vteřina, která málem smaže Bejrút z mapy. Vteřina, která můj život otočí vzhůru nohama.
Výbuch.
Prý to byla neskutečná šlupka, já si ji nepamatuji. Dodnes si nemohu vzpomenout na tu ránu. Nevím ani první vteřiny.
Probírám se na zemi. Daleko od mých přátel, pokrytá něčím, asi prachem a sklem. Uprostřed pekla.
Jsem přesvědčená o tom, že to byla bomba v autě a začne se střílet. Hrabu se na nohy a moje jediná myšlenka je. „Musím se dostat někam dovnitř.“ Bojím se, že tohle je můj konec.
Jenže všechno je kompletně zničené, rozbité. Tlaková vlna zničila vše, co jí přišlo do cesty.
Nevím, co mám dělat. A tak utíkám, jenže okamžitě ztrácím orientaci a vidím totální zkázu. Výbuch rozdrtil auta, řidiči neměli sebemenší šanci přežít. Všude je krev, chaos, panika, kouř, mrtví.
Někdo mě chytne za ruku, je to kamarád. Krvácí.
„Bouchlo to, všechno to bouchlo,“ křičí. Já nepláču. Vypověděly mi nohy, jen stojím. Nemůžu dál.
Křičím na Aliho, ať mě neopouští. Nohy se třesou a já cítím, že asi omdlívám. Hrůzou.
Zdá se mi to jako několik let, jako věčnost. Drží mě a jdeme ven z ulice směrem k našemu ubytování.
Jenže.
Můj pokoj je zničený. Veškeré sklo je uvnitř a na mě dolehne tíha. Začínám plakat. Okamžitě přijde další nevolnost a já zvracím.
Prohlížím si svá zranění. Jsem tak nějak ještě v pohodě, oproti ostatním. Místní zprávy začínají psát o výbuchu přístavního kontejneru.
Chci zdrhnout, chci pryč! Chci okamžitě odletět ze země. Chci křičet, řvát, brečet.
Ale v srdci vím, že se na místo musím vrátit. Musím se vrátit a pomoci zraněným. Cítím to jako svoji lidskou povinnost. Nemůžu jen sedět. Nesmím to vzdát, musím někde najít sílu.
Vracíme se. Jsme odhodlaní jít a pomoci tak, jak budeme umět. Nepřemýšlíme ani o další explozi. Prostě jdeme na pomoc.
Přijíždí další a další auta, armáda, hasiči, záchranka, lékaři. Kompletují se dobrovolníci a okamžitě jdou prohledávat trosky. Já se snažím pomoci lékařům v ulicích. Arabštinu se učím za pochodu.
Lidé jsou vážně zranění. Zcela zničené byly 3 nemocnice. V jedné z nich zemřely čtyři sestřičky. Cítím se jako v tom nejhorším možném snu. Vidím hrozné věci, se kterými se musím vyrovnávat. Lidé nám umírají před očima.
Cítím se úplně bezmocně. Jsem v naprostém šoku.
Svět se začíná dozvídat o ničivé explozi.
Já nevím nic, uklidňuji, obvazuji, podávám, držím, objímám, hrabu se v troskách, hledám další přeživší a běhám mezi lékaři. Celou noc.
Druhý den se Libanon probouzí do děsivého rána. Všichni to vědí. Svět začíná hovořit o tom, že to byla třetí největší exploze na světě. Stále tomu nemůžu uvěřit.
V přístavu operuje armáda, do Libanonu začíná přijíždět první zahraniční humanitární pomoc. Další armády.
Všichni pomáhají s hledáním přeživších v troskách. Tolik lidí je pohřešovaných. Někteří se nikdy nenajdou.
Bojují i v nemocnicích. Stovky lidí dávají krev, rodiny hledají své příbuzné. Všude je slyšet hlasitý křik a pláč.
Já nejsem lékař, ani sestřička. Víc pomoci v nemocnici teď neumím.
A tak kupuju lopatu, koště, rukavice a jdu holýma rukama makat do ulic. Blízké okolí je téměř srovnané se zemí. Starší domy jsou zničené, všechna okna jsou vymlácená. Může to všechno každou minutu spadnout. Riskujeme? Možná…
Ale.
Vidím sílu Libanonců. V ulicích jsou desítky, postupně stovky lidí. Všichni pomáhají. Celý Bejrút pomáhá.
Všichni máme roušky, respirátory a rukavice. Je vedro, je snad 50 stupňů. Nikoho z nás to neodradí.
V ulicích jsou stovky dobrovolníků. Lidem dávají zdarma vodu, nabízejí pro dobrovolníky jídlo. Je tu s námi celý Červený kříž.
Je vidět naděje. Všude je tu vidět nová síla. Nikdo neodpočívá. Lidé si dávají sílu navzájem. Podporují se a děkují.
Další den si začínám všímat, že se mi změnila barva všech prstů na nohou. Do modra. Mám dořezané ruce i nohy. Prsty zlomené. Nemocniční lůžka samozřejmě ale potřebují jiní.
V uplynulých hodinách jsem zkrátka necítila žádnou bolest. Ani teď si bolest nepřipouštím a jdeme znovu do ulic. Uklízíme, třídíme, vyhazujeme, nosíme, vynášíme, taháme. Všichni dřou, opravdu doslova dřou.
Světem se začínají šířit domněnky o explozi. Co to bylo? Nehoda? Útok?
Nespím a když usnu, budím se s pláčem. Pořád vidím rozpůlená auta a v nich…. Rozruší mě sebemenší hluk.
Mám v hlavě další myšlenku. „Žiju, díky Pánu Bohu. Měla jsem obrovské štěstí a teď je čas dávat zpátky.“
Přesto se tomu nechci poddat a nabízím své ruce i v nemocnici. Mám státnici i z psychologie, třeba můžu někomu pomoct. Ihned se dostávám do centra dění. Pracujeme s rodinami, které přišly o své milované příbuzné. Pracujeme s dětmi, které zažily výbuch.
Mám překladatele, ale postupně se učím tolik, že zvládám základy. Pomáhám jim, oni pomáhají mně. Podporujeme se navzájem. Nejsem psycholog, jsem jejich přítelkyně. Poslouchám, objímám, brečí oni, brečím i já. Jsem na telefonu, kdykoliv mě potřebují.
Nepřestávám ani dnes.
Kupujeme léky a jídlo pro chudé. Tisíce lidí otevřeli své domovy pro rodiny, které přišly o střechu nad hlavou. Srdce se jim začínají zase uzdravovat, pomalu a postupně.
Libanon je vystaven opravdu těžké zkoušce. Tahle země je hodně zraněna. Lidé jsou zraněni. Nejen fyzicky, ale duševně. Přesto se na mě každý den usmívají, jsou vděční, pokorní a děkují. Netuší, že nejvíc se od nich učím já. Učí mě přijímat život.
Lidé vědí, že se mohou spolehnout pouze sami na sebe. Vláda podala demisi. Ale mají obrovskou vnitřní sílu. Libanonskou sílu lidskosti, jsou v tom spolu. Starají se o sebe navzájem. Věnují si čas a modlitby.
Přežili válku, prožívají vážnou ekonomickou krizi, Covid-19. A zvládnou i tohle! Protože nikdy nepřestávají věřit. Vědí, že vždy je tu naděje.
A co já?
Stojím uprostřed ulice, která byla zničena výbuchem. Žiju.
A tak děkuju za každou darovanou vteřinu mého života.
Přežila jsem a můj život už po Bejrútu nikdy nebude stejný. Část mě navždycky zůstane tady. Kousek srdce zůstane v Bejrútu.
„Nikdy nepřestávej věřit, vždy je tu naděje.“
Važme si naší České republiky, žijeme v bezpečí.
