Tvorbu Jirky Machta – fotografa, výtvarníka, příležitostného spisovatele, kamaráda a bodrého člověka s fajnovým smyslem pro humor – sleduju delší dobu. Když jsem zjistil, že má chystaná výstava jeho díla s názvem Water of Life v unikátní pražské galerii a polyfunkčním prostoru Vnitroblock vernisáž 25.6., tj. v den mých narozenin, kvitoval jsem nápad i možnost udělat s Jirkou rozhovor s nadšením. Přišlo mi to hezky přiléhavě symbolické.
Ahoj Jirko, začnu možná zákeřně – protože definovat sebe sama co do charakteru a jakosti vlastních tvůrčích snah je pro každého umělce minimálně svízelné, ne-li nemožné. Dala by se Tvá současná tvorba označit jako expresivně impresionistické barvité koláže zachycují emotivní latentní vrstvy fotografovaných lidí a objektů, do nichž se prolínají Tvoje vlastní snové vize? Koneckonců dle profesora Františka Dvořáka, se kterým jsi podnikl „tvůrčí výpravu“ Evropou, jsi dal koláži coby uměleckému oboru zcela novou podobu, což muselo od takové kapacity a legendy oboru jistě potěšit.
Moje tvorba nejsou jen koláže a asambláže, ale jsou to i ostatní cesty od minimalisticky čistých, až po komplikovaně trnité. Čím dál víc se snažím mít z původního fotografického materiálu něco jako má malíř plátno, tedy nosné médium.
Moje koláže se od většiny koláží liší tím, že k jejich vzniku používám z 99% můj vlastní materiál, který jsem za téměř 30 let tvorby pořídil. Uspokojuji tím jakýsi vnitřní pocit, který mi některé mé evergreeny umožňuje udržovat při životě, aniž bych měl výčitky svědomí z recyklačních tendencí, které často dílo naopak hubí. Vlastně díky kolážím polévám moji práci živou vodou. Je to trošku jako v lásce. Jak se zpívá v jedné slavné písni: „Těžko tě získávám, lehce tě ztrácím.“
Čím dál víc zjišťuji, že koláže mi dávají trošku jiné vnitřní pocity při práci, když pracuji s tak dávnou minulostí, než třeba při zpracovávání materiálů z poslední cesty. Je to práce, při které medituji. Budu rád, když pozorovatel v mém díle uvidí alespoň polovinu poschovávaných věcí, které jsou v koláži ukryté. Jsou to takové sny, resp. příběhy, které barevně propojuji a které v sobě často mají nádech exprese i imprese.
S panem profesorem Františkem Dvořákem, kultury hořákem, který by nedávno oslavil 100 let, jsem často o mé práci mluvil. Jindy jsem jen poslouchal, protože každé mé slovo jsem bral jako brzdu k informacím, které se jinde jen těžko dají dohledat. Zažil jsem s ním nespočetně úžasných příběhů spojených celým uměleckým spektrem. Velice jsem si vážil jeho názorů na moji tvorbu. Jsem rád, že mi napsal předmluvu do knih a s hrdostí jeho slova budu používat i v dalších svých publikacích.
Ze Tvé tvorby je cítit permanentní snaha inovativního objevování a zachycování reality kombinací různých technik a symbiózou zdánlivě nesourodých směrů. Urazilo by Tě, kdybych Tě označil spíše za experimentálního výtvarníka než za fotografa? Alespoň v mých očích už je pro Tebe totiž pojem fotograf příliš těsný.
Musím se přiznat, že se považuji za experimentálního výtvarníka, a jsem rád, že mě takto vnímá čím dál víc lidí, ale zároveň se samozřejmě považuji i za fotografa. Já jsem strašně rád, že jsem fotografii – jako řemeslo – dostal pod kontrolu již před asi 25 lety. Od té doby se věnuji umělecké fotografii, která mi dává svobodu. Můžu si dělat, co chci, co cítím a čemu věřím. Vytvářím něco jako vlastní svět, který chci lidem ukázat, vysvětlit a přiznat.
Velice rád zkouším něco nového. Často to hned rozbiju, zničím, vyhodím; ale jindy jsem rád, že něco – a třeba i něco novátorského – objevím a snažím se to někam posunout. Samozřejmě nejsem naivní a nemyslím si, že již někdo něco podobného neudělal, ale jsem vždy moc šťastný, když zjistím, že to někdo začal dělat až o několik let později. Vždy se snažím nikoho a nic nenapodobovat. Tahle cesta by mi vnitřně škodila. Každý z nás je originál, takže by i tvorba měla být originální, původní. Již teď se těším na nové nápady, které mám zapsané.
Hodně mě zaujaly Tvoje práce se zrcadly, na které některé své fotografie instaluješ. Používáš zrcadla čistě technicky, tj. fyzikálně, nebo vnímáš i jejich mystickou a mytologickou symboliku?
Otázka skvěle navazuje na tu předchozí. První zrcadla jsem asi před patnácti lety přetvořil v živé obrazy, když jsem koupil staré patvary zrcadel z koupelen z jednoho kláštera od jeptišek. Proč živé obrazy? Protože žijí celý den v jiném světle, které dle teploty mění barvu a odráží jinak světlo ráno, v poledne i večer.
Zároveň pracuji s místy, kde se sami můžete vidět v mém díle. Místo na skládce žijí tato zrcadla dál v interiérech mých sběratelů. Samozřejmě ne vždy dávám starým zrcadlům nový život a nechávám si i dělat zrcadla na míru. Často mají i několik metrů čtverečných. Zrcadlo má neuvěřitelnou sílu. Dokáže rozdělat oheň, nebo přenést obraz, ale zároveň může dělat radost a to doufám, že moje zrcadla lidem dělají.
Ve Tvé tvorbě má svoje pevné místo i ženský akt. Osobně považuju ženské tělo za estetický vrchol designu matky Přírody. Mezi aktem a erotikou je ale velice tenká hranice, která se snadno překročí tak, že autor najednou stojí jednou či oběma nohama v pornografii, která už ženské tělo oproti aktu spíše deklasuje než oslavuje. Jak umělecký akt vnímáš Ty?
Absolutně souhlasím, že ženský akt může být vrcholem krásy, kterou nám příroda může připravit. Může nás očarovat, zatknout do své moci a ovládat nás. Tenký led je zahrávat si s ženami obecně, ale když už chci ženu proměnit v závěsný obraz, tak chci mít jasno, jak a proč to udělám. Přiznávám, že eliminovat prvky náhody u fotografování aktů je velice obtížné, protože jsme na to dva a já chci dát ženě možnost projevit vlastní představu o výsledku, což se nemusí vůbec slučovat s tou mojí.
Moje akty často téměř nelze označovat za akty, jelikož na nich není z nahé ženy před mým zrakem téměř nic vidět. Přesto chci často zachytit – třeba jen v pohledu – erotičnost a energii, která v tomto procesu vzniká. Vždy se mi nejlépe pracovalo s ženami, které mi na delší dobu vstoupily do života. Ty byly právě nejméně nahé. Často do žen promítám více vlastních fotografií, do kterých je vyloženě „oblékám“. V tomhle žánru jsem možná až skromně nesmělý, ale nechci se dostat hlouběji ke dnu pornografie, kde ve finále může umělec utopit sám sebe.
Méně známo o Tobě je, že se věnuješ i tzv. užitému umění v podobě dekoru interiérů. Užité umění osobně považuji za extrémně náročnou disciplínu, protože umělec je „svázán“ charakterem prostoru i lidmi, kteří tento prostor užívají. Jejich vlastní představou, vkusem a citem. Jak vnímáš rozdíl mezi svou, řekněme, volnou tvorbou a užitým uměním na zakázku?
Když já se snažím zůstat svobodný i v tomto patře umělcova přežití. Já mám asi veliké štěstí na klienty a považuji to za větší bohatství než samotný honorář za dílo, které jsem prodal a které snad dělá radost a tu nejlepší společnost svému majiteli. Tady se bavíme o procesu, kdy se snažím co nejvíce vstoupit do uvažování klienta, se kterým se třeba vidím poprvé v životě. Někdy musím znát jeho představu snad lépe, než jak je o ní on sám přesvědčen.
Práce do interiérů je vždy výzva. Mám zadavatele, ale zároveň vím, že si mě vybral z široké nabídky umělců. Je to pokora, která si nesmí nechat přistřihnout křídla, aby mohla svobodně létat. Spolupracuji s prvotřídními architekty. Třeba s Filipem Hejzlarem a Martinem Sladkým z de.fakta, nebo teď zrovna dokončuji 5 metrů vysokou stěnu v bytě od Nikoly Pástorové. Ale to se většinou bavíme o bytech, či domech, ve kterých dělám někdy i 10 prací.
Přesto je občas těžké udržet si svobodu, když máte udělat třeba 200 velkých děl do hotelu, což jsem zažil s ředitelem hotelu Pyramida Matějem Vyskočilem a skvělou designérkou Kateřinou Kovalovskou. Ve finále jsem si po naslouchání obou „šéfů“ udělal jednu z nejsvobodnějších zakázek, která byla splněna dle jejich představy. Důkazem mé spokojenosti ze spolupráce jsou díla, která jsem již vystavil v několika pražských galeriích, na výstavě v Itálii a jedno dílo bude ještě letos vystaveno na třech výstavách v Evropě.
Na začátku i na konci je respekt ze zakázky, pak přichází odvaha splnit zadání, ale zároveň potřeba jít během toho vlastní cestou. Nejradostnější spolupráce jsem ovšem zažil s majitelem Perfect Canteen Filipem Sajlerem, který sbírá mé umění domů, ale zároveň mi dává zakázky do restaurací. Filip mi třeba zavolal a řekl mi: „Rozměr je 300 x 110 cm na zrcadlo a 6 sloupů.“ Když jsem se pak zeptal na jeho představu, jen odpověděl: „No tak Jirko, přeci já Tobě nebudu mluvit do Tvého umění!“ To bylo krásné. Samozřejmě jsem mu pak poslal pár návrhů, ale opravdu mi do žádného nemluvil a jenom jeden vybral. Tak asi tolik k umění, kterému by se občas na sloupu mohlo říkat i užité.
Tvým spolužákem z FAMU je režisér a herec Jakub Kohák, kterého osobně považuji za enfante terrible české kulturní scény a který bude zároveň hostem na vernisáži Tvé výstavy Water of Life 25.6. v pražské galerii Vnitroblock. Pojí Tě s ním kromě přátelství a vášně pro fotbal i nějaké společné tvůrčí aktivity?
Jakub Kohák je můj životní přítel, se kterým se známe již čtvrt století. Během té doby se stal mým sběratelem, spoluhráčem ve všech možných sportech, lodivodem dobré nálady a člověkem, který mi vždy dokazoval, že upřímná skromnost a férovost je cesta. Zažili jsme spolu tolik zábavy plné tun smíchu, že se to nedá ani z tisíciny převyprávět. Nebo nesmí? To je fuk. My se vlastně pořád jen smějeme.
Jen když spolu hrajeme fotbal, tak je to velice vážné – ať hrajeme spolu, nebo proti sobě. Teď zrovna před týdnem jsem šel sám na bránu a Jakub mi dal takovou kosu, že už jsem myslel na sanitku. Při sportu jsem občas výbušný, ale na Kubu jsem prostě neřval. Musel jsem jet domů do horké vany s nataženým tříslem a bolavými zády. Druhý den mi Kuba volal a starostlivě se mi omluvil. To je prostě Kohýňo – velký hráč s dobrým srdcem a hlavně obrovský umělec.
Na Jakuba se vždy můžu spolehnout a jeho slovo platí. Ani nespočítám, kolikrát mi v životě pomohl. Mimochodem profesor Dvořák byl a vždy bude velká láska nás obou. 25.6. mi Jakub bude zahajovat výstavu WATER OF LIFE ve Vnitroblocku, kterou děláme s mojí jedinečnou kurátorkou doktorkou Renátou Mužíkovou a galeristou Vojtou Fialou. S Reny spolupracuji dlouho a jsem na naši spolupráci hrdý, protože za ní zůstává nesmazatelná stopa s těmi nejlepšími artefakty z našich často velice náročných instalací. Reny je trošku jako Kuba, umí pomáhat, když to člověk potřebuje. Pracuje bez ohledu na denní dobu, i když zrovna nemusí, a je každým coulem profesionálka. Oba milují umění a z obou cítím, že jim na mně skutečně záleží. To hřeje. Díky vám!
Očividně rád cestuješ a v zahraničí i hojně vystavuješ. Nabízí se poněkud fádní otázka, kde a proč se Ti líbilo nejvíce. Sám jsem ale toho přesvědčení, že jedno každé místo má svého genia loci, unikátní „auru“ a osobité kouzlo, takže mi přijde poněkud hloupé „diskriminovat“ některá místa a upozaďovat je, zatímco jiná se naopak všeobecně vyzdvihují. Sám jsem objevil nespočet doslova magických míst u nás i ve světě, která byla často lidmi přecházena bez povšimnutí. Máš taky takovou zkušenost nebo máš svoje „top lokality“, resp. ve Tvém případě spíše lokace?
V zahraničí vystavuji příležitostně a za každou výstavu, kterou jsem pořádal nebo jsem na ni byl pozván, jsem velice rád. Cestování je vášeň. Jasně, je to klišé, ale já to díky tomu, co dělám, beru ještě jako takovou očistu. V posledních letech jsem se více vracel na místa, která jsem kdysi objevoval. Teď bych chtěl zase začít objevovat, ale zároveň se vracet na místa, která mi toho dala víc, než jsem si snad kdy zasloužil. Mám místa, u kterých si hned vybavím každou vteřinu konkrétního dne, ve kterém jsem zažil nějaký nezapomenutelný okamžik.
O cestování moc nemluvím, ale vždy ho silně prožívám. Mám na planetě lásky, jako jsou například New York, Havana, San Gimignano, Essaouira, Siena nebo národní parky Severní Ameriky, Tasmánie, Tibet. Je toho hodně a zároveň strašně málo. Vím, že nic nevím, takže… poznal jsem, že jsem nic nepoznal? Ne, vážně… já strašně obdivuji velké cestovatele. Já jsem pouhý turista, který se po světě chová často, řekněme, nestandardně a občas se zatoulá na místa, kterým pak říká „moje místa“.
Kromě cestopisných fotografií, které Tě proslavily i v zahraničí, a koláží jsi známý i portréty známých osobností. Která z nich a jak Tě umělecky a lidsky nejvíce ovlivnila?
Portréty mám rád, ale vlastně je v poslední době beru jako nezbytnou součástku k celkovému dílu. Používám je na některé mé umělecké postupy. Přiznávám, že jsem fotil slavné umělce, ale jen vzácně je používám na mé projekty. Asi nejslavnější portrét, který jsem kdy vystavoval a který je již v soukromé sbírce, je oficiální portrét prezidenta společnosti Haribo. Umělecky a lidsky si od lidí snažím vzít přesně to, co mi nabízejí. Pak už je jen v mé hlavě, jestli toho umím využít. A jelikož jsem bordelář, tak to často někde zašantročím. Moje velká chyba!
Vystupuješ pod uměleckým jménem Jiří Macht2. Je odkazem na Tvého otce v tom smyslu, že jsi druhý „taky fotograf“ Macht v pořadí? Jaký měl na Tebe vliv a do jaké míry Tvá tvorba „podědila“ jeho rukopis?
Táta mi dal v životě vše, hlavně životní lásku. Nejdřív jsem fotit nechtěl a vzpíral se mu, ale co víš v době, kdy chceš najít pod stromečkem auto na dálkové ovládání a on je tam foťák. Jako malý kluk nevíš nic. Pak jsem se postupně začal učit fotit.
Během Hollarky (Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara, pozn. autora) jsem již jezdil na motorce po republice fotit svatby a sporty, což byla dobrá škola pro řemeslo, ale kromě materiálního ohodnocení jsem to vlastně nesnášel a chtěl jsem dělat uměleckou fotku.
Jezdil jsem s tátou fotit u nás i po světě a snažil jsem se docílit pochvaly. Byl jsem na ni asi ještě moc mladý a musel jsem se víc snažit. Později na FAMU už jsem se vlastně začal podepisovat Macht2, protože mi vždy přišlo ml. nebo jun. takové bezvýznamné nic. To víš – první výstavy, Kohák a spol. a už to jelo. Později jsem se pochvaly od táty dočkal, z čehož jsem měl upřímně obrovskou radost.
Měl jsem příležitost přede dvěma lety navštívit Tvou výstavu Echo snů v galerii Neptun v pražském hotelu Pyramida. Dodnes mám v živé paměti učarování, kdy jsem s bradou na prsou (vlastních) sledoval baletku z Laterny Magiky, která tančila do projekce Tvých fotografií. Snový motiv je Ti, řekl bych, vlastní, resp. je dost charakteristický pro Tvou tvorbu. O čem sní Jiří Macht teď?
Výstava Echo snů byla jedna z mého cyklu výstav, kde jsem sny přenášel do obrazů, nebo 3D objektů. V Galerii Neptun v Hotelu Pyramida jsem měl několik výstav a všechny jsem dělal s PhDr. Renátou Mužíkovou, Ph.D., jakožto mojí kurátorkou. Jsem milovník tance, možná i díky mé mamince, která byla olympionička v krasobruslení, a taky jsem kolem sebe měl často profesionální tanečnice, které jsem obdivoval. Sám jsem přitom asi stejně excelentní tanečník jako Kuba Kohák.
Několikrát jsem oslovil nějakou skvělou tanečnici a promítal jsem na ni moji práci. Vlastně takhle jsem začal před 25 lety fotit akty, že jsem na ženy promítal. Ten tanec v kombinaci s projekcí a hudbou od Ennia Morriconeho (mimochodem maestro má doma moji fotku), když tančí Natálka Stejskalová nebo Pavlína Červíčková, tak to je zážitek! Holky moji práci povýší někam, kde i já – pes sám na sebe – mám pocit, že je to skvělé. Díky holky!
Tohle léto chci dělat sérii tanečních fotek, které budu dál zpracovávat a budou mít svoji premiéru v Renocar BMW muzeu v Brně, kde na vernisáži budu promítat na tanečnice a zpívat nám k tomu bude skvělá Zaelbeth – Elizabeth Kopecká.
Na podzim plánuji pokračování velice úspěšné výstavy Už je nejhůř, které dělám kurátora a účastní se jí opravdu jedineční umělci. Pomalu také začínám s mojí kolegyní z Londýna připravovat mezinárodní výstavu MivaMacht v Itálii. Ale teď všechny zveme na výstavu WATER OF LIFE do pražského Vnitroblocku. Vernisáž se uskuteční 25.6. v 19:00. Budu rád, když se podíváte i na můj Instagram jiri_macht2 a web macht2.cz, kde se o mé práci můžete dozvědět více. Díky moc za rozhovor a přeji veselé časy.
Už jste četli?
- Dobrovolníci letos opět vyčistí řeku Sázavu a její břehy
- Běhejme a pomáhejme útulkům. Organizace pomohla tisícům zvířat a rozdělila mezi ně téměř 20 miliónů korun
- Ledecká je zpět. Fantastická Ester dojela v superobřím slalomu třetí
Autor: Jan Bartoň
