„Pomáhat lidem je základ životního štěstí. Zapojme srdce do našeho života.“ Když Jakub Kohoutek popisuje začátky svého spolku, mísí se ve mně obdiv k jeho síle a touha začít okamžitě pomáhat všem kolem sebe. Sešli jsme se v malé restauraci a už od začátku to byl ten typ rozhovoru, který mám nejradši. A rozhodně to nebylo tím, že jsme byli v blízkosti sklípků na jižní Moravě. Oba dva rádi pomáháme lidem. Jakub už šest let mění trnitější osud rodin k lepšímu.
Jakub Kohoutek říká, že sám má obrovské štěstí. Má totiž zdravou rodinu, ženu a čtyři holčičky. Rok 2015 je ale všechny změnil, se ženou Evelínou si uvědomili, že ne každý má v životě takové štěstí. Ne každý má zdravé děti. Proto se rozhodli pomáhat. „Protože můžeme,“ říká Evelina Kohoutková. A tak vznikl spolek: Srdce na pravém místě.
Kde začít?
„Přes známé jsme se dostali k rodině Petříkových z Kvasic. Maminka je sama na dvě děti, jsou to dvojčata, holčička a chlapec. A právě Adélka se narodila se vzácným syndromem Phelan Mc Dermid“ vysvětluje hned na začátku rozhovoru Jakub a já se stydím, protože bohužel nevím, co si pod tím představit. „Je to hodně speciální onemocnění. Dítě je autistické, má záchvaty, nemluví, nechodí. Je mentálně postižená, syndrom v určitém věku prostě zastaví vývoj. Je to pro maminku psychicky obrovsky náročné, protože Adélka neřekne, co ji bolí. Matka ví, že jí něco je, ale bohužel neví co,“ vysvětluje mi zjednodušeně Jakub.
Zkráceně mi proběhne hlavou, kolikrát si já stěžuji na úplné hovadiny a zaslepeně nevidím, jaké mám obrovské štěstí.
Jakubovi rozzářené oči mě ale ženou v tom se ptát dál. „Maminka s dětmi bydleli v malém bytě a my jsme koupili na jaře dům. Mamince jsme proto nabídli, aby šla s dětmi bydlet k nám. Nakonec u nás bydleli tři a půl roku. Naše holky poznaly, že zdraví není samozřejmost. Dům je velký, takže měli soukromí. Ale měli jsme tu šanci se poznat. Navíc Adélky brácha si měl s kým hrát a maminka měla psychickou oporu,“ pokračuje dál Jakub a já nevěřím vlastním očím.
V té chvíli si nedokážu představit, že bych si někoho k sobě nastěhovala domů. Vykuleně koukám na toho elegána před sebou, usmívá se a pokračuje.
„Začali jsme pořádat pro rodinu Petříkových i veřejné akce. Nakonec jsme vybrali takovou částku, že jsme jim koupili nový vozíček. Spojili jsme se s další charitou a koupili velké auto, aby do něj maminka mohla vozíček dát. Pořádali jsme i benefice a rozhodli jsme se udělat velký skok. Koupili a rekonstruovali jsme byt. Věřím, že se nám podaří to letos doplatit,“ přibližuje Jakub s tím, že spolek pořádá až deset akcí ročně, kterých se lidé mohou účastnit.
Myslíte si, že je to vše?
Ani náhodou.
Dozvíte se toho ještě mnohem víc. „Teď navíc o Adélce a celé rodině točíme dokument. Máme záběry o tom, jak se dnes žije s postiženým dítětem. Jsou tam záběry z nemocnice a ze školky, kde jsou další postižené děti. Všechny střední Zlínské školy náš dokument povinně pustí dětem,“ pokračuje.
Rozhovor touhle větou pro mě začíná mít zcela nový rozměr: OSVĚTA!
„Mám svůj cíl. Chci, aby se děti v těch 18 letech “probudily“ a začaly se do těchto projektů pouštět i samy. Aby věděly, že to není o penězích. Je to hlavně o čase, který do toho člověk sám věnuje,“ mluví mi z duše a já souhlasně hýkám nadšením.
Po těchto slovech chci zachránit svět. Mírním hormon a ptám se na administrativu. „Samozřejmě vyřizování papírů tam je, ale není to nic hrozného. A to je právě ten čas, který tomu člověk musí věnovat,“ říká mi Jakub.
Tomu říkám poslání! Mám pocit, že to zachází ještě dál a nemýlím se. „Nejde o osvětu pouze u mladých lidí, ale u všech. Je kolem nás spousta bohatých lidí, kteří mají peníze, ale nikomu nepomáhají. Mám cíl to změnit. Říct jim o rodinách, kteří jejich pomoc potřebují.“
Vidím, že tím žije. On i celá jeho rodina. „Pomáhat je životní filozofie, už to nejde zastavit. Člověk má z toho zvláštní pocit, je to naplnění. Naši rodinu to rozhodně posunulo k lepšímu, kopeme za správnou věc. Pozoruji to i u mých holek, cítíme, že to v sobě mají.“
A poslední věta rozhovoru mi zní v hlavě ještě hodně dlouho.
„Já vždycky říkám, že děti není potřeba vychovávat, stačí žít hezky a ony se přidají,“ dodává Jakub Kohoutek ze spolku Srdce na pravém místě.
A já ho tam vidím, to srdce na pravém místě.
Autor: Monika Benešová
