A je to tady, Laos.
Druhý stát před námi. Ještě jsme nestačili vstřebat tolik zážitků z Thajska a už míříme do druhé, pro nás tolik neznáme země. Jedeme a jsme tak trochu smíření s tím, že se moc nevykoupeme. Proč? Protože Laos nemá moře. Jsem poměrně naivní!
Vybrali jsme tu nejlevnější, nejdelší a nejméně pohodlnou cestu, jak je naším zvykem. Nelitujeme! Cesta k hranicím utekla překvapivě rychle. Po cestě potkáváme malé tornádo a kámoše Milana, což je vlastně tornádo číslo dva! Bojíme se, protože pokaždé, když se potkáme, má Milan nezkrotnou touhu nás ožrat, jako děla. Tentokrát odoláme a jsme na sebe pyšní!
Před námi je dvoudenní cesta po řece Mekong. Mekong je čistý, široký a klidný. Podél břehu vidíme autentický život místních a je to nepopsatelná nádhera. Koukáme na slony, kteří se koupou v prvních ranních paprscích slunce. Slzy dojetí nám kapou po tvářích.
Naši první zastávkou bylo město Luang Prabang. Je to menší turistické město, které má v okolí hodně vodopádů, parků, chrámů. Chceme vidět všechno!
A teď bonbónek. Ála prohrává sázku, musí zatancovat na rušném místě a začíná být pěkně nervózní. Neví, kde to provede. V dalších dnech začínám trpět i já, protože vše prožívám se svým mužem. Tluču se do hlavy. „To zas byl nápad, bože.“
Město nás vždycky unaví a my cítíme, že musíme více do přírody. Přijíždíme městečka Vang Vieng, kdysi hojně navštěvovaného. Veze nás sem přes hory další šílený řidič. Obtisk mojí ruky na držadle sedadla zůstane navždy. Je tu prázdno, kolem jenom pár turistů a cítíme, že jih Laosu začíná pěkně řídnout. Nám to nevadí, naopak. Zpomalujeme a užíváme si každou minutu. Ve mně se probouzí jakýsi zvláštní klid, který jsem už dlouho necítila.
Tedy až do té osudné noci.
Znáte ten pocit, když usínáte a ten moment, kdy jdete do říše snů? Tak přesně v té nejkrásnější chvíli, mě něco doslova „pleskne“ do obličeje. Normálně mi nafackovala žába! Dala mi takový dělo, že se Ála směje tak, až brečí.
Potkáváme tady další zvířátka. Krav je tu víc, jak lidí. Hadi, ještěrky, pavouci a obří hmyz všeho druhu. Plavky téměř nesundáváme, každý den se koupeme v modrých lagunách a vodopádech. Je to osvěžující, protože se začíná značně oteplovat.
Konečně
Ála se pěkně pochlapil a zatancuje na místní tržnici.
Pobavilo to hodně lidí a pro nás je to nezapomenutelná zkušenost. Jsem na něj neskutečně hrdá. Fertik, balíme!
Jedeme do hlavního města Vientiane. Říká se tomu největší vesnice Laosu a hned chápeme proč. Nikdo tady není. Velké město bez lidí. Na břehu Mekongu se to rozjíždí teprve až večer. Mekong teče přímo na hranicích s Thajskem. Potkáváme asi sedmdesátiletého pána ze Švýcarska. Ten nemá víza a vtipkuje, že musí řeku přeplavat, aby víza opět dostal a mohl cestu v Laosu dokončit. Smějeme se.
Ale zpět k Vientiane. Kolem nic moc není, alespoň pro nás. Nicméně má město spoustu podniků s vynikajícím a levným jídlem. Každý den si užíváme. Kavárny ve francouzském stylu.
Aleluja! Našli jsme točené pivo! Nabrali jsme tady ta ztracená kila a frčíme dále na jih. Čím jižněji jedete, tím méně se o místech zde dočtete. Další výzva!
Thakhek, jsme tady.
Původně jsme ho dokonce chtěli vynechat a jsme rádi, že jsme to neudělali.
Je tady asi 400 kilometrů dlouhý loop v horách, kdy jedete mezi ostrými skalami, které trčí z rýžových políček. Místní lidé jsou milejší a milejší. Je to možná tím, že sem tolik turistů nejezd. Je to dobře. Ve skalách nacházíme úžasné jeskyně, zatopené i suché. Připadali jsme si jako na jiné planetě. Uprostřed vysokých hor jsou jezera. Lidé tu žijí klidnější, veškerý život se odehrává venku. Jak na ulici ve městech, tak na vesnicích u jejich příbytků.
Celý den se tady na ulicích připravuje jídlo, pere prádlo a pracuje. Každý dělá to, co umí. Je to jednoduše nádherné.
Příklad: Když ujedete policejní hlídce, samozřejmě omylem, mávnou nad tím rukou a jede se dál. Žádný stres, žije se v přítomnosti, teď a tady! Za celou dobu nepotkáváme nikoho zlého, nepříjemného. Naopak! Nic není problém a lidé si přirozeně pomáhají. Často a spontánně vzpomínám na své dětství. Na to, jak jsme si s milovaným bratrancem hráli na louce. Znovu cítím tu vůni horkého léta, zažívám pravou dětskou radost.
Ta místa ve mně probouzí pocity, které jsem neměla roky. Jsem šťastná.
Víza se nám rychle krátí, proto pokračujeme dál.
Město Pakse bylo velkým překvapením. Ubytovali jsme se mimo centrum a udělali jsme dobře. Paní domácí nám dává tipy na výlety a vybíráme si další vodopády. U jednoho z nich nás chytne bouřka, jsem ve svém živlu. Extrémní počasí miluju! Lidé tady oslavují déšť hlasitým zpěvem, je to pro nás dojemné. Teploty jsou vysoké, přes den kolem 40°C. Proto volíme strategii piva, večer se tak chladíme.
Jo a taky jsem se zabouchla na záchodě. Nemohla ven a musela se protlačit spodním otvorem ve dveřích. Dobrý, přežila jsem! Město Pakse byla fantastická zastávka.
Poslední stopkou v Laosu je místo nazývané 4000 ostrovů. Místo kde má Mekong až 14km na šířku. Na 3 dny se usadíme na jednom z nich. Don Det, tak se mu říká. Dřevěnou lodičkou jste tam za pár minut.
Máme hrozný hlad a hlavně chuť na ledové kafe. Já googlím a najdu podnik „MAMA TANON CAFE“.
„How are you? Where are you from? We are from Czech Republic.“ A odpověď? „No nazdááár, tý vole!“ Kření se na nás soused zo Slovenska. Žijí tu už 6 let s přítelkyní. Místní je přijali do rodiny, takže nám vypráví neuvěřitelné příběhy. Trávíme čas s vynikajícím jídlem a v jejich vysmáté společnosti.
Jsme ubytování dále od centra a tak půjčujeme kola. Několikrát objedeme celý ostrov dokola a vyrážíme přes most i na druhý ostrov. Seženeme u místních soukromou lodičku i s kapitánem. Sice do ní teče, ale borec si poradí. Pravidelně vylévá vodu plastovou nádobou a veze nás za chráněným druhem sladkovodních delfínů. Nepopsatelný zážitek. Na cestování to tady není tak růžové, všude samá romantika! A co je největší průšvih: Komáři, všude! Potíme se, máme pořád hlad a žízeň, která nejde uhasit.
Jeden den jsme se vzbudili s tím, že nás něco lechtá. Červy!!! Bez legrace. Ještěrky a obří gekoni se nám běžně prochází po stěnách pokoje. Jenomže žijete v přírodě a tak s tím nějak počítáte. Já se nebojím hned tak něčeho. Jedné věci teda jo a to jsou pavouci. Stála jsem v koupelně, hambatá, namydlená a jeden takovej haťalák vyběhl přímo od záchodu. Zastavil se a čuměl na mě, byl větší, než moje dlaň. Ztuhla jsem a bála jsem se nadechnout. Srdce jsem měla až v krku. Situaci jsem nakonec zvládla, ale nikdo na to nezapomenu.
A to je přesně ono.
Vždycky něco čekáte, máte jasno a stejně vás život překvapí. To je na tom to nejlepší. Laos nás oba uchvátil. Byli jsme tu měsíc a už teď víme, že se jednou vrátíme.
Děkujeme moc.
Instagram: sellitandlive Autor: Lucie Lenfeldová
