Auto, dálnice D1 a pár sekund. Jsou to dva roky, kdy se triatlonistovi Františku Kubínkovi otočil život. V té době úřadující český mistr boural, utrpěl několik těžkých zranění a pár týdnů byl v kómatu. Lékaři mu dávali minimální šanci.
Přesto se při setkání na mě dívá kluk, který je plný odhodlání, síly a elánu. Usmívá se. Oči má hluboké a upřímné. Má tak nakažlivý úsměv, že se hned usmívám taky. „Stalo se to přesně 6. února před dvěma lety. Stálo tam tenkrát policejní auto v levém pruhu na dálnici D1 a já to do něj prostě napálil. Po probuzení v nemocnici jsem se nemohl hýbat, byl to hrozný pocit,“ zahajuje vyprávění František zostra.
Diagnóza byla hodně krutá: Zlomená pravá lopatka, první a třetí obratel, kyčel. „Měl jsem 5 % na přežití. Doktoři mi řekli, že budu upoután na invalidní vozík. Měl jsem také závažné krvácení do mozku, proto teď hůř mluvím a pohybuji se,“ pokračuje.
Sám nejlépe ví, že měl v tom neštěstí také štěstí. „Měl jsem štěstí, že to zasáhlo levou hemisféru, která zajišťuje pohyb. Kdyby pravou, která ovládá emoce, paměť, ani bych si nepamatoval, že jsem někdy dělal triatlon,“ dodává závodník.
Následovala zdlouhavá rehabilitace. František se znovu učil jíst, pít a mluvit. „Naštěstí mi hned po operaci nasadili antidepresiva, což mě zachránilo. Já o sobě moc nevěděl. Raději jsem ani nechodil na balkón, protože jsem nevěděl, co udělám. Bál jsem se. Když běháš rychle a pak jsi najednou na vozíčku, je to hrozný. I když jsem nevěděl, kde jsem, chtěl jsem odtamtud utéct. Stoupl jsem si na nohy, ale ty mě neposlouchaly, takže jsem spadl na zem a sestřičky mě musely zvednout,“ přiznává.
Triatlonová asociace mu zajistila okamžitou rehabilitaci v Kladrubech, kde strávil půl roku. „Nosil jsem pleny pro dospělé, neuměl jsem jíst ani pít, měsíc jsem měl trubičku v krku, abych se nezalknul pitím nebo nezadávil jídlem,“ sděluje. František se s osudem nesmířil a věřil, že se dokáže postavit. Dřel každý den, učil se znovu chodit. Nevzdával se. „Byla to láska k bývalé přítelkyni, kvůli ní jsem začal chodit, aby se nemusela tahat s tou těžkou potvorou. Abychom neměli fotky, jak sedím na vozíku,“ říká František s neobvyklou upřímností.
Učil se znovu mluvit a musím uznat, že dnes mu to jde skvěle. „Bylo to hodně náročné a ještě občas je, ale dřív jsem občas trénoval fakt tvrdě a tak vím, že nic není zadarmo. Občas to prostě bolí. Věřit si je hodně potřeba a s tím jsem asi nikdy problém neměl,“ vypichuje. Sám přiznává, že pomoc triatlonové rodiny a kamarádů byla obrovská. „Mohl jsem si dovolit delší rehabilitaci. A v Kladrubech to nestojí zrovna 5 korun.“
Jsou to přesně dva roky, kdy se František znovu narodil. „Do budoucna bych se chtěl vrátit ke sportu, hodně. Ale cítím, že tady mám i jiné poslaní, než jen závodit a vyhrávat. Žil jsem šťastný a bezstarostný život. Teď se hlavně chci prostě vrátit mezi normální lidi. Nehledám negativa, snažím se být pozitivní. Po nehodě jsem možná víc upřímný,“uvádí na pravou míru a jedním dechem říká, že se stále učí přijmout pomoc ostatních a přiznávat si, že na vše sám nestačí.
Na závěr rozhovoru. „Nejsem postižený mentálně ale fyzicky a v tom je obrovský rozdíl, to jsem taky dřív nevěděl. Byl bych rád, kdyby si to lidé uvědomili. Jsem ten, kdo má a měl vždy svoji hlavu. Nejsem prostě ten, koho najdou tam, kde jej nechali. Budu bojovat,“ uzavírá František Kubínek.
Nadhled se připojuje a přeje Františkovi do budoucna hodně sil.
