I to je Renáta Mužíková, alespoň v mých očích. Kurátorka umění, moje kamarádka, fajn ženská a člověk, který objevil Honzu Homolu pro výtvarnou scénu. Našli jsme si oba časové okénko, využili jej k příjemné rozpravě o umění a hledali společně odpověď na otázku života, vesmíruvůbec.

Ahoj Reny, na můj vkus jsme poněkud nehezky dlouhou dobu neměli příležitost obsáhleji hodit řeč. Začněme horkou aktualitkou. Chystám se s rodinkou navštívit výstavu Pelmel v pražské Galerii 1, kterou jsi připravila se dvěma ikonami české kulturní scény, Jiřím Suchým a Honzou Homolou, a kterou jste slavnostně zahajovali 2. června 2020. Jaká byla vernisáž a na co se prostřednictvím tohohle netradičního mezigeneračního spojení dvou umělců můžou návštěvníci těšit?

Příprava výstavy byla náročná a trvala asi rok. Ale opět jsem měla štěstí na skvělé lidi, takže to byla hlavně radost – jinak to neumím a ani by mě to nebavilo a nešla bych do toho. Tvorbu pana Suchého dlouhodobě obdivuji, a když jsem zjistila, že jemu se líbí dílo mého uměleckého partnera Honzy Homoly (s nímž máme společný projekt Art332), pozvala jsem ho na naši výstavu. Shodou okolností jsme tehdy vystavovali Honzovy obrazy právě v úžasném prostoru Galerie 1. Díky asistentce pana Suchého, Ireně Zlámalové, se tehdy povedlo zprostředkovat setkání obou pánů a oni si spolu padli do oka výtvarně i lidsky. Vzájemně si tehdy vyměnili grafiky a mě v tu chvíli napadlo, že je to krásně symbolické – co propojit jejich tvorbu i v jedné společné výstavě? Oběma autorům se nápad líbil. Bylo pro mě naprosto motivující a zavazující, že pan Suchý s výstavou souhlasil.

A tak se začalo pracovat. Jak jsem řekla, když se člověk spojí s profíky a fajn lidmi, tak to prostě obvykle vyjde dobře. Úžasná podpora lidí z Galerie 1 a vstřícnost Úřadu MČ Praha 1 (pan radní Petr Burgr a projektová manažerka Markéta Hájková), bezvadná mediální podpora a velký zájem návštěvníků. To potěší. Když jsem rozložila obrazy pana Suchého a Honzy Homoly dva dny před vernisáží v galerii a začala instalovat, byl to skoro posvátný okamžik. Pouštěla jsem si k tomu šlágry ze Semaforu a prozpěvovala si je u toho. Takže jsem měla těch asi šest hodin, co probíhala instalace, úžasnou supervizi. Nervy a trému na vernisáži z pana Suchého jsem kupodivu vůbec neměla. A mohl za to on sám, protože mi obrovsky pomohl. Když jsem k němu jela domů vyzvednout grafiky, pozval mě na kafe a asi hodinu jsme si nádherně povídali. A ve mně ten krásný vnitřní klid a pohoda v jeho přítomnosti naštěstí tak nějak zůstaly.

Na vernisáži byl v podstatě nejvíc nervózní Honza, který měl s panem Suchým zpívat a hrát na kytaru. Ale i z něho to rychle spadlo, protože fluidum pana Suchého zkrátka působí perfektně. A diváci byli skvělí. Hlubokou vrásku jsme si pobrukovali všichni.

Na výstavě je k vidění zhruba padesát grafik obou autorů ve třech místnostech. Co se týká tvorby, jsou si hodně podobní. Ačkoli je věkově pan Suchý v podstatě „dva Honzové”, v obsahu tvorby to poznat není. Ten náboj je opravdu silný. Oba autory toho spojuje víc. Oba si kreslili už ve škole. Jiří Suchý ilustroval časopis Veška (Veselá škola), Honza si vedl svoje pověstné kreslené deníky. Oba se docela dlouho živili jako grafici. A pak přišel showbusiness. Oba mají velice výrazný a poznatelný výtvarný rukopis, jejich tvorba je narativní a oba do svých obrazů s oblibou píšou.

Spolupráci s Jiřím Suchým Ti upřímně závidím. Majitel neoddiskutovatelného statusu české kulturní legendy, divadelník, hudebník, básník, spisovatel, filmař a výtvarník. Osobnost, kterou není třeba blíže představovat a za kterou stojí neuvěřitelné penzum díla co do kvantity i kvality. Jak jsi ho poznala a jaké to je spolupracovat s někým, jehož charisma a aura vejdou do dveří 5 minut předtím než on sám?

Pana Suchého jsem měla tu čest osobně poznat asi před dvaceti lety, když jsem pracovala v televizi. Přišel tehdy s paní Molavcovou a byl to krásný zážitek. On vůbec nestárne. Když jsem se s ním znovu potkala loni v létě v galerii, připadal mi vlastně pořád stejný. Charisma neuvěřitelné a hlavně – on je obrovsky bystrý a vnímavý člověk a improvizázor. Zajímají ho příběhy. Znáš takové to, že něco vyprávíš a záhy si uvědomíš, že tě ten protějšek vůbec neposlouchá? Tak tady ne. On poslouchá se zájmem a na Tvůj příběh naváže deseti svými a ty nestačíš zírat. Umí naslouchat, je vtipný, okouzlující a nepotřebuje si „vypomáhat” vulgaritami nebo hrubostí. Nikoho neuráží, nezesměšňuje. Není cynický ani sarkastický. Protože on opravdu umí a je moudrý a skromný. Jako celek ho považuji nejen za vrchol slušnosti a galantnosti, ale je to prostě moc fajn člověk. Tohle jsem zažila třeba i s pány Adamírou, Gottem, Lukavským nebo Benešem. Noblesní gentlemani.

Foto: Kamil Klembara

Honza Homola, neméně zajímavá tvůrčí osobnost a multižánrový umělec. Kapelu Wohnout netřeba, myslím, nikomu představovat. Z hudební scény bude Honza širší veřejnosti asi nejznámější. Méně lidí už ale ví, že je i nadšený fotograf, spisovatel, filmař, cestovatel a výtvarník. A tady se opět vracíme k Tobě. Dalo by se říci, že jsi Honzu coby výtvarníka pro veřejnost objevila?

Ano. A jsem na to opravdu pyšná. Kurátor obvykle pracuje s „hotovými” malíři a probírá se jejich výtvory. To dělám taky a miluju to. Ale tady to bylo jinak. Upřímně se přiznám, že do doby, než jsem Honzu poznala, jsem neznala jedinou píseň od Wohnoutů. A „nějakej” Homola mě najednou požádal na FB o přátelství. Obvykle hodně váhám, ale viděla jsem na fotce kluka s kytarou, tak jsem si asi řekla, že muzikant snad bude fajn, tak jsem přijala. Tohle byl opravdu zásadní krok. A pak jsem zjistila, že hraje v té kapele. Dva dny na to jsem seděla v kavárně v Teplicích a naproti na divadle visel billboard na koncert Wohnoutů. Tak jsem mu to z legrace vyfotila a poslala, jakože co to znamená? On mě obratem na ten koncert pozval. Skoro mi to nevyšlo, ale nakonec to klaplo a po koncertě jsme si docela dlouho hezky povídali.

Pak mi poslal jednu svoji kresbu a ta mě opravdu zaujala. Ptala jsem se ho, jestli maluje nebo tak. A on že ne, že si vlastně jenom tak čmárá do deníků. To mi s jeho talentem přišlo hodně málo a rozhodla jsem se s tím něco udělat. Věřila jsem jemu i jeho talentu a viděla to, jak ho to baví. A Honzu představa, že bude malovat, vzala. Řekl mi, že je to jeho velký sen. Bylo to dost jako z pohádky.

On má rád digitální svět a rád zkouší něco nového, tak začal tvořit v tabletu. Svou technikou namaloval dva obrazy, které ale existovaly pouze v mobilu. Takže jsem obcházela své známé galeristy s tímhle. A s důvěrou v něho a v to, že chce a namaluje celou sérii obrazů, ale potřebujeme galerii a termín výstavy. Galeristi se mě ptali na techniku, velikost obrazů, množství, adjustaci a tak klasicky… Já říkala: „Nevím. Mám jen tohle. V tom mobilu. Ale věřím mu a on to namaluje. A bude to pecka.“ Tohle se ale galeristům líbilo. Ta punková drzost a nadšení a dali nám šanci. A ta první byla skutečně obrovská. Chtěla jsem to, co je pro mnoho malířů sen, meta… Někdo se tam nedostane třeba celý život. Muselo to být unikátní. Buď to bude osudovej nástup nebo průser a třeba z toho nebude nic. To je prostě život. Ale tohle vyšlo. Honza namaloval naprosto fantastickou sérii dvanácti obrazů. Založili jsme Art332. Naše první výstava jeho obrazů byla v Mánesu a celé to odstartovala. Dnes máme za sebou jako Art332 už zhruba třicet výstav u nás i v zahraničí.

Foto: Aleš Zlámal

Osobně jsem několik Honzových výstav měl tu možnost navštívit. Na jeho výtvarné tvorbě mě baví, že je v ní zřetelně vidět prolínání žánrů, jimž se věnuje. Je v ní otisk hudby, filmu, fotografie i liteartury, ale i ontologičtější roviny plné originálních metafor a metonymií s přesahy do metafyzična. Drze bych sám za sebe z pozice laika označil jeho výtvarnou tvorbu jako takové umělecko-filozofické subjektivní úvahy o životě a lidech na plátně s potenciálem objektivně a univerzálně akceptovatelných pravd či názorů. Ale to jsou jen moje subjektivní dojmy. Jaký máš na jeho výtvarnou tvorbu názor Ty coby odbornice a Ty coby člověk?

Já nerada škatulkuji cokoli. Jako kurátor bych mohla říci, že je to expresivně narativní surrealistická groteska a jako běžný člověk, že je to super ulítlá magořina a obojí bude asi stejná pravda. Honza je velký pozorovatel a glosátor. Jeho obrazy působí často na první pohled agresivně a zvhrhle, je v nich poměrně hodně násilí, uřezaných končetin, postavy mají často děsivé a vytřeštěné výrazy, často pokřivené obličeje, jako ze sna. A obrazy bývají křiklavě barevné. Jenže… Neteče tam krev a Honza do nich píše. Když se člověk dívá a čte pozorně, tak to jako celek najednou vnímá úplně jinak. Už ne děsivě, ale chápe tu metaforu. Základ jeho tvorby jsou obvykle deníky, a jelikož ty skici znám, vím, že často výsledný obraz vypadá jinak. Honza použije základní námět, ale příběh změní. Takže se může stát, že z původně vraždící se lidské dvojice můžou nakonec vzniknout tančící zajíci.

Jeho tvorbu absolutně miluju a obdivuju a vidím v ní hluboké myšlenky doplněné perfektní autodidaktickou kresbou s poznatelným rukopisem. I když si Honza rád hraje a stále vymýšlí, objevuje a zkouší nové techniky, ta kresba je základ. Jsou to obrazy, které se čtou. Někdy tomu říkám literární malba.

Je něco o Honzovi, co se dá publikovat, co o něm lidi netuší, vědět by mohli či měli a co už x-krát nezaznělo jinde?

Asi to jeho „tajemné” číslo 332, na které se nás stále každý ptá. Postupem času jsem zjistila, že je úplně zbytečné zkoumat, proč tu je a proč se objevilo a proč s ním Honza žije v podstatě celý život. K tomu by řekl jistě více on, ale já můžu říci, že jakmile jsem se mu „upsala” a jedeme společně pod touto značkou Art332, dává o sobě pravidelně vědět. Jakoby nás hlídalo a žehnalo nám. Našla jsem kdysi krásný výstavní prostor v ulici Jana Masaryka a uspořádala tam výstavu. Když po mně novináři chtěli přesnou adresu, teprve z internetu jsem zjistila, že je to Jana Masaryka 332. Když byl Honza na rozhovoru u pana Šípa ve Všechnopárty, vysílání bylo 23.3. V Linzi máme dva obrazy ve stálé expozici. Adresa? Hauptstrasse 332 – nebyl to záměr.

Přijdu do banky, dostanu pokladní lístek 332, Espézetky na autech s tímhle číslem vidíme taky oba často a tak dál. A asi to nejdůležitější – když mě pozval tehdy na ten koncert v Teplicích – bylo to 23.3. Ve mně to číslo evokuje tvorbu. 333 je takový klidný, kompaktní celek. Ale ta dvojka je „narušení“. Takové to, že nikdy není hotovo, pořád se rodí nápady, stále je nakročeno. A taky je to trochu schíza a provokace. Zneklidňuje to. Je v tom neuspořádanost a chaos. A chaos je život. A to je taky Art332.

Coby člověk, který je sám kreativní, resp. za kreativního bývá označován, jsem se myšlenkami o podstatě umění zabýval už někdy od puberty, a tak nějak jsem časem došel k názoru, že umění jako takové ad absurdum neexistuje, resp. existuje de facto všude kolem nás a ve všech aspektech a formách života. Jen jsme si pojem umění, řekl bych, „uměle“ zúžili a navykli si ho vnímat poněkud úzkoprofilově v souvislosti s činností těch, které společnost jako tzv. umělce sama označuje. Člověk ale podle mě může umění nalézt kdekoli a kdykoli chce a v čemkoli, co dělá, avšak pouze a jenom pokud sám skutečně a upřímně chce a je tomuto způsobu vnímání otevřen a nakloněn. Z tohohle úhlu pohledu vnímám jako nejvyšší formu umění život sám o sobě, přičemž největším uměním je pak umět ho žít dobře tak, aby se člověk nemusel za své dílo v podobě vlastního otisku v čase stydět. Zkus mi definovat umění tak, jak ho vnímáš Ty coby profesionální kurátorka a Ty coby člověk?

Svého času jsem začala být na otázky typu „co je to umění?“ už docela alergická. Když se někdo dozví, že jsem kurátorka umění, myslí si, že budu buď poučovat nebo vysvětlovat. Mně přijde každý, kdo ze sebe dělá arbitra umění, dost k smíchu. Kurátorství se věnuji už skoro čtrnáct let. Nejsem vystudovaný historik umění, ale psycholog. A osvědčilo se mi to. Pořádám výstavy po celém světě. Když se bavím s opravdovými špičkami a kapacitami v tomto oboru, shodneme se na tom, že zkostnatělost některých kolegů škodí jak autorům, tak lidem, kteří na výstavy chodí, ale hlavně umění jako takovému. Podle mého názoru – a vychází to i ze slova kurátor – mám být skutečný ochránce umění a umělce. Musím jeho tvorbu umět vnímat a prožívat ji. Stát při něm. Být s umělcem v blízkém kontaktu, ale ne se ho snažit ovlivnit v tvorbě, nechat mu volnou ruku i mysl. Ale věřit mu a motivovat ho. Být inspirací a někdy třeba i tak trochu múzou (smích).

Dobrý kurátor respektuje autora a jeho tvorbu. A má rád návštěvníky výstav, nesnaží se před nimi exhibovat nesrozumitelnými proslovy a autora nepoužívá pouze jako toho, kdo mu „to” namaloval. Buď si lidsky sedíme nebo ne. To je základ. Je to vztah, ne obchod. Není to o kšeftování s obrazy, vynucené prestiži a okázalosti výstav. Asi se to tak děje, ale to jde mimo mě, tomu se absolutně vyhýbám. Podle mého názoru se z umění zbytečně dělá něco nesrozumitelného a staví se bariéra mezi umělcem a divákem. Návštěvník vernisáže by měl přijít na akci alespoň trochu připravený, znalý a hlavně dychtivý po nových zážitcích a natěšený. Je to úcta. Do divadla přece taky jdeme na představení, o kterém máme alespoň základní informace. Návštevník by neměl na vernisáži dostat fádní a nudnou akademickou přednášku, které nerozumí ani ten, kdo ji tam louská z papíru. Ani tam nechci slyšet životopis autora. Ten si přece každý přečte buď předem (příprava, o které jsem mluvila) nebo na info přehledu, který má mít galerista pro návštěvníky k dispozici. Zdržuje to a je to zase nuda.

Když mám na vernisáži k dispozici živého autora, je to přece to nejvíc, co můžu divákovi spolu s jeho tvorbou poskytnout! Nebudu plácat – co tím chtěl mistr vyjádřit, ale využiju přímo jeho. Jako kurátor nesmím být dogmatik a říct: „Tohle je dobré, to je špatné.“ Jen úročím znalosti, informace, musím být perfektně připravená. A také vyjadřuji svůj názor, protože mi byla svěřena důvěra k tomu vybrat a nainstalovat obrazy, promluvit o autorovi, jeho tvorbě, říci co mě zaujalo a čeho by si divák měl všimnout. Ale zároveň také nechat divákovi jeho svobodný názor a prostor. A diskutovat. Pak to lidi baví a padají bariéry. V tom je ta síla. V upřímnosti a otevřenosti. Ne v zákazech a strachu se zeptat.

Neexistuje něco vyloženě dobré a špatné. Je to jen jiné. Záleží na úhlu pohledu. To, že se mi něco nelíbí, neznamená, že je to špatné. To bychom se nikdy nehnuli z místa a nevznikly by žádné umělecké směry. Často mi kolegové ve světě říkají, že na pozici kurátora je psycholog to nejlepší, co může být. Taky si to myslím. Encyklopedické znalosti není problém získat, pokud umění člověk opravdu miluje, žije jím dny i noci, takže nastudováním mám v podstatě vystudováno. „Zkoušky” proběhly v praxi, kde se člověk – jak známo – naučí nejvíce. Ateliéry, výstavy, četba, sebevzdělávání, rozhovory, přednášky, sběratelství a také… vlastní tvorba. Zkusit si to. Ne být jen teoretik a mluvit o malování. To je jako říkat, která svíčková je nejlepší a přitom ani neznat ingredience, natož se ji někdy pokusit uvařit.

Také občas maluji a fotím. A mám za sebou několik autorských výstav – právě pro ten pocit z tvorby. To je důležité. A je to pak úplně něco jiného. Výstavy dělám pro radost. Autorů a diváků. Ne pro kritiky. Umění je život. A kdo se v něm furt rýpá a má potřebu něco negovat, ten mě prostě nebaví. Na to si života příliš vážím a miluju ho. Denně mi chodí mnoho nabídek na výstavy. Kývnu na spolupráci pouze tam, kde cítím spojení. Že tady si rozumíme. A že nás to bude bavit.

Foto: Reny Mužíková

Známe se už několik let. Za tu dobu jsme střídavě ne/byli v kontaktu, ale byla-li příležitost, vedli jsme spolu sáhodlouhé debaty jak o umění tak o životě, což mě – přiznávám se bez mučení – na Tobě nemálo bavilo a baví. Že jsi to, čemu říkám baba s přesahem, a i když by sis mohla úspěchy ve své profesi natetovat na čelo a každému je cpát a ohánět se jimi, neděláš to. To za Tebe dělá Tvoje práce. Jednoduše řečeno se s Tebou dá lidsky pokecat o blbinách i vážnějších věcech, což mě u lidí vždycky baví a což na nich oceňuju (tohle vše měl být kompliment, kdyby to někdo nepoznal). Nejenom z těchhle našich rozhovorů jsem krom jiného dovodil, že tzv. věci mezi nebem a zemí, koincidence, nahodilost vs. osudovost, metafyzično, mystika a ontologické pídění se po podstatě věcí a dění… Ti  nejsou nejenom cizí, ale ráda tyhle přesahy, souvislosti a zdánlivé „náhody“ objevuješ, fandíš jim, necháváš se jimi unést a bavíš se jimi. Pletu se?

No jasně že se nepleteš. Probrali jsme toho spolu opravdu hodně a myslím, že jsme na podobné vlně. A děkuji za kompliment. Mám pár vlastností, které asi přímo navazují na Tvou otázku. Mám velice dobrou intuici a řídím se jí. Ráda diskutuji a vnímám jiné názory. Obohacuje mě to. Mám ráda vtipné a moudré lidi. Základem je smysl pro humor. Nemám ráda cynismus a sarkasmus. Obvykle maskují obyčejný vztek a zlobu. Už třeba dlouho cítím a vím, že neexistují chyby, a proto se absolutně nerozčiluji a nikdy se nehádám. Všechno má nějaký význam a všechno Tě někam posune. Že jsem s něčím „počítala” a ono to dopadlo jinak, neznamená, že je to špatně. Určitě to má nějaký důvod. To jsem poznala už mnohokrát. Tak jsem to přijala a teď už to tak mám přirozeně. To se prostě v člověku něco samo od sebe přepne a otevře. A ohromně to osvobodí.

Je dobré pozorovat a plynout. Mám obrovské štěstí, že si můžu dělat, co chci. Pozor! Nemyslím to arogantně nebo dokonce bezohledně – myslím to svobodně. Jsem tzv. flying curator, což samo o sobě zní krásně volně. Můžu si spolupráci vybírat, nepracuji pro žádnou instituci, rozhoduji se sama za sebe. Ale tak to není jenom v této profesi, tak to mám ve všem. Nikdy neplánuji. Hodně ráda cestuji a do velkých dálek nejraději úplně sama, protože je to nejsvobodnější. Když někam přijedu, nikdy nemám bedekr, sama courám a objevuji. Kde je hodně lidí, tam nejdu. Kolikrát se mi stalo, že jsem se vrátila a kdosi se divil, že jsem tam nenavštívila jakousi naprosto známou pamětihodnost. To mi nevadí. K čemu je dobrá milóntá fotka před Taj Mahalem? Zase jsem třeba objevila něco, čeho si tam možná nikdy nikdo nevšiml. A možná to bylo někde hned za rohem.

A druhá věc – vnímám tzv. biocentrismus. Je to o síle vědomí a vysvětlit to vlastně dost dobře nelze. Život má pro mě smysl teď a tady. Minulostí se netrápím, protože určitě nebyla tak špatná, když stále žiju a můžu žít, jak chci. Takže ke všemu, co se mi kdy stalo, jsem pokorná a jsem za to vděčná. I ty problémy, které byly, vnímám jako zkušenost a možná i přípravu k tomu, abych se příště – kdybych se někdy dostala do podobné situace – takovému „příběhu” vyhnula. Budoucnost neřeším, protože jak říkám – nikdy neplánuji. Myslím, že je důležité prožívat intenzivně přítomnost.

Trápit se minulostí je zbytečné a bát se toho, co bude, je akorát o stresu. Stejně – co se má stát, to se stane. A kdo na co myslí a co si přeje, to mít bude. I to, čeho se bojí. Síla vědomí je neuvěřitelná. Mě vůbec nezajímají předměty, nejsem materialistický člověk. Mám úžasného manžela, se kterým se známe třicet jedna let. Nepiju alkohol, nekouřím, neberu drogy, nesnáším jakoukoli závislost – přijde mi to jako nudný stereotyp. Sám si naordinovat „něco muset“ je dost sebedestruktivní. Mám ráda změnu a tvořivost. Když mě něco chytne a baví, nepotřebuji spát ani jíst. Žiji tím a dám do toho všechno.

Mezi výtvarníky trávíš většinu času, Tvůj manžel Mirek je taky výtvarník. Není těch výtvarníků ve Tvém životě občas už tak trochu moc? Neříkáš si někdy, že bys teď alespoň týden potřebovala strávit s někým z docela jiné sféry nebo sama a výtvarno na chvíli ze svého života vypnout?

Ono to výtvarno není jen o obrazech a výstavách. Ale už jsem asi deformovaná i v tomhle směru, protože ležím u vody, opaluji se a koukám do mraků, do odrazu vody a říkám si hned: „Hele, tutovej Magritte.“ A toho já miluju. Dostanu jídlo a na talíři vidím taky výtvarné dílo. Provází mě to. A i když jdu s někým jen tak na kafe, najednou zjistím, že se bavíme o umění. Protože tím žiju a baví mě to. Vidím krásnou holku – je to umělecké dílo, to by byl model pro sochu! Ať prší, fouká vítr, sněží – vždycky je to nějaká performance (smích). Umění je všude. Slyšela jsem, že prý příroda je ten nejkrásnější kýč.

Ale máš pravdu, že to chce občas dělat něco úplně jiného. Od toho mám kamarádky, kamarády a moji mámu. S holkama řešíme úplné blbosti od vaření po chlapy (taková příjemná klasika), s kamarádama je zase velká legrace nebo se potřebujou svěřovat a mojí mámě jde hlavně o to, jestli dobře jím a kdy se přijdu podívat na psy a ostříhám je. Psi, les, chata, Lipno a Krumlov – to je relax. Ale jak jsi zmínil, manžel je malíř, takže jakmile jedeme s Mirkem na výlet, nejedeme do přírody, ale do plenéru (smích). A barvy, stojan, plátno a štětce máme stále v kufru. Inspirace může přijít kdykoli. A to je přece krása.

Teď si asi naběhnu, protože s podobnými otázkami sám válčím a uvádějí mě do rozpaků a úzkých, ale zkus vyjmenovat 10 umělců napříč žánry, kteří Tě v životě nejvíce ovlivnili lidsky i umělecky.

Tak to je těžké i ne. Nebudu dlouze vybírat, řeknu to přímo a pocitově. Kdo mě napadá teď a tady. Asi si pak vzpomenu na někoho jiného, ale nedá se nic dělat, mysl mi teď ovládli tihle. Snad nemyslíš jen výtvarníky. Nebudu dělat pořadí. Petr Muk – bez komentáře. Andy Kaufman – je to Bůh. Karel Gott – je to Gott. Michael Jackson – je to král! Wolfgang Amadeus Mozart – je to génius. Pochopitelně Dave Gahan – jsem DM devotee (oddaný fanoušek, pozn. autora). U malířů to je fakt těžké, ale rozhodně René Magritte, Karl Horst Hödicke, Emil Filla a Ota Janeček. Tak… A teď mě pochopitelně začínají napadat další důležití lidé, včetně Homera Simpsona, ale nedá se nic dělat, vysypala jsem ty, co mě napadli první.

Jsi toho názoru, že potenciál životního úspěchu každého z nás je do větší či měnší míry determinován vnějšími okolnostmi a druhými lidmi, nebo má naopak každý z nás svůj, řekněme, osud pevně ve svých rukách a hranice možného a dosáhnutelného si určuje sám na základě svého mentálního programu a víry v sebe sama a druhé lidi? Jinými slovy, může člověk dokázat cokoli, co si umane, a jeho meze končí tam, kde si je sám vytyčí, nebo má prostě někdo rozdané lepší či horší karty a to ho „odsoudí“ k úspěchu či neúspěchu v celém životě?

Myslím si, že je to o síle vědomí každého z nás. Záleží také na tom, o co komu jde, co je tomu schopen obětovat a za jakou cenu. Někdo riskuje, někdo je opatrný a jde na to pozvolna. Tisíce možností, povah, lidí… Všechno je volba, a jak si to kdo nastaví, co komu dovolí a jak se chová, takové to bude mít. Myslím, že je ohromně důležité snít, přát si a toužit. To je ohromný motor. Když se něco nepovede, na nikoho to neházet ani se z toho nehroutit, ale poučit se z toho a brát to tak, že i to, že něco nevyšlo, má svůj význam. Že je i možné, že mě něco možná chce ochránit před něčím horším. Co z duše nenávidím, je omezování a manipulace. V rámci nucené zodpovědnosti vzít někomu sny. To se děje hodně. Vidím to kolem sebe dost. Ale je to každého věc, když si to nechá líbit. Můj život je mi příliš vzácný, než aby mi do něj někdo mluvil a žil ho za mě a já v něm byla jeho otrokem.

Foto: Reny Mužíková

Jsem přesvědčená o tom, že kdo opravdu chce, dokáže to, co si přeje. A vyjde mu to. Ale nesmí jenom plácat a čekat, že mu to spadne do klína. Musí tvrdě makat. A oprostit se od hnusných vlastností jako je závist, zloba, podrazáctví a podobně. A hlavně se takovým lidem vyhýbat. Víš, co se říká – začneš diskutovat s hlupákem a za pět minut se hádají dva blbci. Jak jsem řekla, mě nezajímají statky, protože předměty a majetek nakonec vlastní Tebe. Stejně jako jakékoli závazky.

Člověk asi musí být zdravě sobecký, aby dosáhl toho, co si přeje. Ale nesmí nikoho využívat a ubližovat. Když se mu povede najít k sobě partnera (pokud o to stojí nějakého mít), který mu pomáhá a podporuje ho, je to fajn. To ale mluvím o ideální variantě. Je to strašně složité, protože všechno se strašně mění. Stačí maličkost a všechno je z minuty na minutu jinak. Je to o osobnosti. Kdo si jak věří. Důležitá věc je pochopitelně zdraví. Ale… Znám i dost postižených lidí, jejichž vnitřní síla je obrovská a někteří zdraví by se od nich síle, vytrvalosti a trpělivosti mohli učit. Lenost, pohodlí, submisivita, nízká sebedůvěru a kritika všeho a všech. A remcání. Jak a proč tohle nejde a nepůjde. To jsou výmluvy. Kdo něco nezkusí, ale ví nejlíp jak by se to mělo dělat, to je ztráta času i k diskusi.

Čemu se krom kurátorství aktuálně věnuješ a jaké máš osobní ventily na upouštění pracovního přetlaku a stresu?

V podstatě všechen svůj čas věnuji umění. Stále studuji, učím se, hodně čtu, chodím na přednášky nebo je připravuji, píšu texty, natáčím a zpracovávám videa, dělám fotky, pracuji na portfoliu umělců. Nejvíc se asi věnuji Art332. Je to celodenní i celonoční práce. Musíme být stále v kontaktu, řešíme spoustu věcí, nápadů. Musíme hodně komunikovat, aby to žilo. Všechno je přirozené a poctivé, proto je to tak zajímavé, protože to není vykalkulované ani nikde obšlehnuté, ale lidské a upřímné. Mě umění baví. Chodím ráda do ateliérů k autorům, sleduji jak tvoří, povídáme si.

Spolupracuji dlouhodobě také s vynikající malířkou Klárou Sedlo a úžasným fotografem Jiřím Machtem, jsme přátelé a na výstavách je to poznat. Známe se a vím, co a jak oni chtějí a představují si. A jde mi o to, aby se tohle, co z autora může divákovi předat pouze kurátor, dostalo ven tou nejlepší formou. Základ jsou informace, zájem, perfektní příprava. Jsem detailista. Kdysi jsem měla takové hudební období. (Smích) Přetextovala jsem si do češtiny několik písní, kamarád, který má hudební studio, mi je natočil, a já si k nim pak udělala videoklipy. Ale to je jenom pro zábavu. Ráda zpívám. Maminka zpívá nádherně, škoda že se tomu více nevěnovala. Tatínek zase krásně kreslil. Práce s videem mě hodně baví. A cestování. A setkávání se s přáteli. K životu potřebuji absolutní svobodu bez závazků. Co je stres, už asi dlouho nevím. S lidmi, kteří jsou agresivní, nepřátelští nebo z jakéhokoli důvodu nepříjemní, se prostě nebavím. Neexistují pro mě, nezabývám se jimi. Opovrhuji zlem. Stýkám se jen s těmi, kteří nežijí tím se dohadovat a pomlouvat. Už těchto pár vět o hlupácích považuji za zbytečnou ztrátu času. (Smích)

Jakou radu bys dala mladým či starším začínajícím umělcům, kteří mají ambice svou tvorbu veřejně prezentovat a „monetizovat“ ji, tj. živit se tím, co a jak tvoří?

Mít opravdu dobrého kurátora. (smích) Pokud to ten člověk dělá v první řadě pro peníze, tak i dobrého galeristu, pro kterého bude tvořit a svým způsobem se mu upíše. Má tak jistotu výstav a propagace své práce. Ale taky se může stát, že galerista mu naslibuje hory doly a on pak skončí v depozitáří, v lepším případě má občas výstavu, na kterou přijde pár lidí. Umělec sám sebe dost dobře propagovat nemůže – zejména ten začínající. To, jak a čím je jiný a dobrý, o něm má říkat někdo jiný a hlavně – důvěryhodný. Je to o schopnostech a charisma obou těch lidí. Musí jim to klapat a musí spolu spolupracovat zejména v přátelské rovině. Já jsem schopná udělat výstavu a zastupovat pouze člověka, kterému nejde primárně o to něco prodat, ale má radost z toho, že jeho tvorbu vidí lidi, že se dostane mezi ně. Když tam není lačnost a je tam pokora, obvykle úspěch přijde.

Každý to má jinak. Kdo se uměním vyloženě živí, má asi své klienty, kterým umělce nabídne. Velkou výhrou je, když se objeví sběratel, který umělce zařadí mezi své oblíbené autory. Já mám asi nejraději autory, kteří netvoří primárně pro výdělek z obrazů, nespoléhají na to, že je to uživí. Takoví nedělají kompromisy, ale drží si styl a tvář. Mají něco, co je živí – často je to také uměleckého rázu – ale obrazy jsou pro ně hlavně zábavou a radostí. Je to pak hodně poznat. Vyrovnanost a pohoda v komunikaci i prezentaci.

Co Tě znám, prakticky nonstop připravuješ nové a nové projekty. Na co se chystáš aktuálně a co je v plánu?

Máš pravdu, pořád jsem v procesu. Musím něco dělat, vymýšlet, těšit se. Nedávno se všechno zastavilo a já si to užila. Nebála jsem se nudy, to nevím, co je. Jen jsem si naopak rozšířila obzory. Potřebovala jsem trochu zvolnit, přišlo to dobře. Dost lidí mi řeklo, že si tu dobu karantény nádherně užilo. Já také. Hodně jsme cestovali po naši zemi a objevili spoustu nových, překrásných míst. Manžel je malíř a pedagog. Točila jsem výtvarná výuková videa, která měla báječný ohlas nejen u jeho studentů a žáků, ale zapojily se i celé rodiny. Jen se posunula spousta vernisáží. Měla jsem v té době mít větší zahraniční akce v USA, Itálii, Portugalsku a Skotsku, to se také přesunulo. Zkrátka si počkáme – na ten správný čas. Co má být, to bude. Pokud je zdraví, potřebuju pouze trpělivost a vytrvalost. Nevím, co chci, ale vím, co nechci – a to mi vyhovuje.

Jelikož vím, co nechci, spoustu věcí nepřipustím a neudělám, ale protože nevím, co chci, neženu se hystericky za něčím, co třeba ani nemá cenu. Když nevím, co chci, mám stále otevřené oči a jsem volná. Sním, přemýšlím. Přijde najednou nápad, setkání, je to přirozené. A když mě to chytne, vím, že tohle je paráda a nechci to ztratit. Tak se do toho pustím a dám do toho maximum. Stává se to cestou, plněním snu. Je daleko více možností. Nemohu být zklamaná, protože to není vyspekulované, ale stalo se mi to. Za to jsem neskonale vděčná.

S Honzou a Art332 před sebou máme hodně výstav, chystáme se hlavně na ty mimopražské, protože se mi už dlouhodobě ozývá spousta lidí, kteří se do Prahy nedostanou, ale rádi by jeho tvorbu viděli ve svém městě. Uděláme to. Každý z našich „výjezdů” je vždy fajn. Jsou to komornější akce a je tam větší příležitost si popovídat s návštěvníky a celé to pojmout jinak. Ráda dělám komentované prohlídky, kde je větší komunikace s divákem, baví mě dotazy, když se lidé zapojí a o obrazech a umění si začnou povídat se mnou i s autorem. To jsou ty nejkrásnější zážitky. S Jiřím Machtem nás teď 25.6. čeká další velká společná výstava ve Vnitroblocku, kde je vynikajícím galeristou Vojta Fiala, s nímž je vždycky dokonalá spolupráce. Pak mě čeká velká výstava s Klárou Sedlo opět v Galerii 1, na kterou se obě moc těšíme. S Honzou je v procesu HomoGen, mezigenerační výstava tvorby. Vystavíme spolu poprvé obrazy Honzy, jeho tatínka i dědečka. Moc se na to těším.

Je toho opravdu hodně, mohla bych ti dát dlouhý seznam, aktuálně mi „jede” deset výstav. A stále se něco nového chystá a připravuje. Teď si maximálně užívám obrovský úspěch výstavy Pelmel Suchý/Homola. Máme samé skvělé ohlasy a je to neskutečná radost. Proto to dělám. Aby to bavilo autory – je čest a krása udělat jim výstavu, se kterou jsou spokojeni. A aby se to líbilo návštěvníkům a užívali si prohlídku. Dostali jsme se teď na konci vlastně zpět na začátek. Miluji zacyklení. A jsem ráda, že se my dva známe. Děkuji za zajímavé otázky, Honzo. Bylo to s tebou zase jako vždy velice příjemné setkání.

Foto: Reny Mužíková

Autor: Jan Bartoň

Úvodní foto: Irena Zlámalová

Čtěte také:

Komentáře

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno