Přesuňme se do dvacátého století. Kdo uměl řemeslo, byl mistr a v místě bydliště vážená osoba. Ten, kdo měl v rodině řemeslníka, byl zajištěný. Manuálně zruční se automaticky učili řemeslo. Byla to prestiž!
Skok do 21. století. Na rodiče začal systém vyvíjet tlak. „Pokud chcete z dítěte něco mít, pošlete ho rozhodně na vysokou školu.“ Na řemeslné učební obory se začalo pohlížet tak trochu spatra. Ten, kdo měl “něco“ v hlavě, šel na gymnázium a “ostatní“ nastoupili na učiliště. Všichni se nechali unést vidinou klidu kanceláří v betonových krabicích. Jenže záchod si neuměl opravit téměř žádný vysokoškolák.
Jak je to dnes? Má řemeslo skutečně zlaté dno?
Prezident Hospodářské komory a ministr průmyslu v devadesátých, letech Vladimír Dlouhý, položil veřejnosti otázku: „Potřebujeme tolik gymnázií, poskytujících všeobecné vzdělání, když je tak málo řemeslníků? Něco je ve vzdělávacím systému špatně, když mladí preferují gympl před učňákem.“
Petr Novák je elektrikář. Před dvaceti lety se rozhodl vyučit a dnes rozhodně nelituje. „Vědělo se, že řemeslníci budou šikovní a v životě budou sami pro sebe oporou a podporou.“
Dlouho ve společnosti ovšem panoval názor, že se vysokoškoláci budou mít v životě lépe. Budou sedět v teple kanceláří a ťukat do klávesnice. Systém vyvíjel tlak na rodiče, že jejich dítě bude úspěšné teprve tehdy, pokud absolvuje vysokou školu. Děti byly vystaveny obrovskému tlaku ze strany společnosti. Stres se tak do jejich životů začal vkrádat už na základní škole. „Co ta koule?! Co dostala z písemky Jana? Jedničku? Vidíš, ta určitě půjde na vějšku a bude z ní právnička. A co bude z tebe?! “
Na manuálně zručné děti se zapomnělo, jejich šikovnost se přehlížela. Všechny hnala touha dostat se na univerzitu. Možná i proto vzniklo tolik soukromých škol. Rodiče chtěli ze svých dětí mít “něco lepšího“ za každou cenu. Platili nemalé částky za školné v domnění, že jejich dítě bude šťastné.
Kdo šel na učňák, byl občas terčem posměchu. To je ten, kdo “nemá“ na vysokou. V současné době se tak na trhu objevuje mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, ale málo zručných řemeslníků.
A společnost se začíná opravdu probouzet. Do šoku se lidé dostali tehdy, když jim řemeslníci oznámili své čekací lhůty. „Mám přátele, kteří už žádnou další zakázku vzít nemohou, mají stop stav. U některých se zase čeká několik měsíců. Stejné je to u mě, pár týdnů, měsíců. Podle toho, co potřebují opravit,“ upřesňuje elektrikář Petr Novák.
Asi každý z nás bych chtěl mít dobře placené a k tomu třeba i prestižní povolání. Ale co to dneska vlastně je???
Nalejme si čistého vína.
Šéfka Asociace malých a středních podniků a živnostníků, Eva Svobodová, upozorňuje na to, že ve vztahu k řemeslu má společnost málo viditelných vzorů, které by působily na to, že pokud rodiče řeší, do jaké školy dítě poslat, zváží i učňovský obor: „Nevidíme v televizi šikovné řemeslníky, vidíme tam právníky, lékaře. A od seriálů po zpravodajství se většinou mluví o nekvalitní práci řemeslníků.“
Některé obory proto na školách už téměř vymřely. Je paradoxem, že největší sháňka je po truhlářích. Přitom do učení nastoupí každý rok pouze pár studentů v kraji.
Obrovský rozdíl přitom je, zda řemeslník pracuje pod firmou, nebo sám na sebe. „Ve firmách řemesla placená tolik nejsou. Řemeslník na stavbě dostane třeba 25 tisíc korun a je venku, v zimě, v dešti. Přitom za pokladnou v supermarketu dnes dostane stejné peníze. Když řemeslník sebere odvahu a jde pracovat na sebe, je to úplně o něčem jiném,“ uvádí na pravou míru Petr Novák.
Přitom i on několik let pracoval ve firmě a “hledal se“. Autonehoda, za kterou málem zaplatil životem, ho změnila.
„Myslím si, že dneska může být problém i v administrativě. Stát to soukromým řemeslníkům poměrně ztěžuje. Těch papírů je někdy opravdu hodně,“ popisuje Petr Novák.
A to je velká škoda. Byrokracie může doslova odradit šikovné řemeslníky.
Řemeslo má smysl!
Hýčkejme si řemeslníky. Pěstujme v dětech jejich manuální šikovnost a nebojme se je dávat na učňovské obory. Podpořme potenciální, nadané, řemeslníky ve své rodině, aby se nevzdávali a šli svou vlastní cestou.
Moudrost našich dědů a pradědů o zlatém dnu nesmíme vnímat pouze ekonomicky. Za první republiky bylo řemeslo synonymem umu, kvality, obchodních schopností a noblesy ve vztahu k zákazníkovi. Platilo heslo: Náš zákazník, náš pán.
Smysl to má. Dejme řemeslu takovou váhu, jakou si zaslouží.
„Vyrovnaný trojkař může být ve finále v životě úspěšnější a šťastnější, než vystresovaný jedničkář“, říká elektrikář Petr Novák s naprostou upřímností.
