Před lety byl Honza bezdomovec, který se pokusil o sebevraždu. Teď ušel 10 tisíc kilometrů pěšky Jižní Amerikou.

„Hele, přijedu za Tebou 6 hodin vlakem na Vysočinu, žádný problém, uděláme ten rozhovor,“ psal mi Honza a já věděla, že tohle je TEN cestovatel. Sešli jsme ve Žďáru nad Sázavou, chtělo se mu čurat a já jsem jásala: Konečně je tady člověk, který chápe nás… ženy!

Po cestě jsem se začínala opatrně ptát na to, proč chtěl projít 10 tisíc kilometrů pěšky Jižní Amerikou. „Víš, asi k tomu přispěl rozchod,“ funěla jsem do roušky, jako o život. Projevovala jsem pochopení, přesně vím, o čem je řeč.

Nabízela jsem domácí slivovičku. Věděla jsem, že za tímhle je něco víc. „Víš, já jsem se prochlastal doslova až na ulici, ztratil jsem práci a pak to šlo samo,“ spustil a já se slivovicí zařadila zpátečku.  

Začala jsem googlovat a zjistila, že Honza je bývalý bezdomovec. Opatrně jsem zkoušela ťukat dál. „Pil jsem pět měsíců v kuse, každý den, od rána až do večera. Prohrál jsem ten boj….se životem, sám se sebou. Skončil jsem na dně, doslova,“ čučím na to, co jsem právě slyšela. Jeho oči jsou smutné, jsou plné dobrodružství a zároveň plné naděje. „Skončil jsem na ulici ve 20 letech, byla to čirá beznaděj. Celý den jsem se staral o jídlo a paradoxně jsem nepil alkohol, neměl jsem na něj,“ říká mi.

Mám na jazyku otázku.

Sedí přede mnou opálený mladík, usmívá se a já začínám pátrat po tom, kde se stal ten zlom. „Pokusil jsem se otrávit,“ říká mi Honza a já definitivně zvážním. „Bylo to odvarem Tisu Červeného. Byla to smrtelná dávka. Nevyšlo to a pro mě to bylo obrovské znamení k tomu, abych si dal život dohromady,“ pokračuje a já mu koukám do očí, mlčím. „Víš, psychicky jsem umřel, fyzicky jsem zůstal naživu. Takže minulost, i s tou nepovedenou sebevraždou, byla najednou pryč. Koukal jsem dopředu,“ usmívá se na mě s tím, že je to skvělý pocit dostat druhou šanci na život. „Zároveň jsem si připadal jako největší debil, viděl jsem, že se s tím něco dá dělat. Zachoval jsem se jako totální slaboch,“ přiznává Honza a mě se regulérně derou slzy do očí.

Jak se to povedlo?

„Začal jsem hledat možnosti, jak se dostat z ulice. Odešel jsem do Azylového domu v Havířově a tam mi pomohli. Postupně jsem si našel práci a začal splácet dluhy, které jsem si nasekal“ pokračuje dál Honza. Přestěhoval se do Brna a začal nový život. Během tří let splatil všechny dluhy, měl dvě práce a naučil se žít skromně.

Cestování?

„Když jsem splatil dluhy, začal jsem cestovat. Prostopoval jsem Evropu a vylezl jsem pár hor. Byl mezi nimi i Mont Blanc,“ vyjmenovává.

Stejně mě pořád zajímá, jak se odhodlal projít pěšky celou Jižní Ameriku.

Na začátku byl rozchod!

„Jednoho rána jsem se prostě probudil a už jsem se svého snu nepustil,“ říká Honza, který nemá rád plánování a podle toho cesta také vypadala. Za tři měsíce stál na letišti.

„Zadal jsem do mapy Bogotá a Santiago de Chille. kázalo mi to 6000 kilometrů. Řekl jsem si, to půjde!“ Nakonec ušel o ještě o 4000 tisíce kilometrů víc.

Moje další otázka směřovala na přípravy.

„Bylo to vybavení, jinak slabost. Snažil jsem se učit jazyk, ale ve finále to k ničemu nebylo,“ směje se Honza s tím, že reálná komunikace je zkrátka o něčem jiném, než je v učebnicích.

Cesta.

„Namířili na mě hned na začátku cesty brokovnici,“ začíná docela zostra. „Ustlal jsem si nedaleko usedlosti v Kolumbii, psi začali štěkat a přiběhli čtyři chlápci. Když jsem rozepnul stan, přímo na mě mířila brokovnice,“ říká a já přestávám dýchat.

„Co si dělal, ty vole,“ ptám se doslova. „Byl jsem tak posranej, že jsem se z toho ani neposral. Zvedl jsem ruce a začal jsem hodně lámaným jazykem vysvětlovat, že jsem je nepřišel okrást,“ říká Honza s tím, že po chvilce to pochopili a nechali ho na místě přespat.

„Zajímala mě chudoba, sám jsem si jí prošel. Hned první den jsem poznal, jak tenká hranice to je. Na jedné straně silnice je klasické město, které známe…..a na té druhé, to se válí na ulici špinavé děti, které trpí hlady,“ říká Honza a já vidím, že ho to hodně zasahuje.

Šok!

„Ze začátku to byl šok, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Nevěřil jsem tomu, co vidím. Kupoval jsem jídlo i celým rodinám.“

Jak cesta pokračovala?

„Nešel jsem žádný trail, to nemám rád. Šel jsem prostě na jih. Prošel jsem 6 států. Druhý stát byl Ekvádor.“

A TAM SE LÁMAL CHLEBA!

„S prominutím jsem se tam posral z nějakého jídla. Byl jsem tři dny na hotelu v horečkách. Ani lidé nebyli nepříjemnější, nedokázal jsem si s nimi najít nějaký vztah,“ říká Honza s tím, že právě tam přišla největší krizovka za celou cestu. „Říkal jsem si, jestli má cenu pokračovat.“

Co Tě přimělo jít dál, seděl si na záchodě, byl si bez podpory, sám…..„Problesklo mi hlavou, co jsem zažil na ulici a taky to, že jsem nepřiletěl pro to, abych to za dva měsíce vzdal,“ povídá a já se usmívám. Přesně vím, o čem mluví.

Bolelo to, ale šel jsem každé ráno dál!

„Přes 4 tisíce kilometrů jsem strávil v Peru v Andách. Fyzicky to byla nejnáročnější část.“

Zajímá mě Che Guevara. „Ano, studoval jsem ho. Byl jsem na místě, kde ho popravili a pak pohřbili. Bojoval za obyčejné lidi, ale způsob, kterým to provedl, to považuji za špatné.“

Jak Peru působilo?

„Město La Rinconada je nejnebezpečnější místo v Peru. Na ulicích se běžně prodávají zbraně a střílí se. Lidé žijí v plechových boudách pod ledovcem. Nefunguje tu svoz odpadu, lidé hází odpadky na ulici. Paradoxně na konci města je NELEGÁLNÍ zlatý důl,“ přibližuje situaci Honza.

„Potkal jsem horníky, kteří mě vzali přímo do dolu. Provedli mě tam a kladli mi na srdce, abych do večera z města vypadl. Podle nich bych tam noc nepřežil. Oni dělají měsíc bez peněz a ten poslední den si mohou nechat všechno zlato, které najdou. Pokud nic nenajdou, jsou zcela bez peněz.“

Děti.

Honza prošel 10 tisíc kilometrů. Když mi vypráví o dětech a chudobě, lesknou se mu oči. „Seděl jsem na skále na severu Bolívie a přišel ke mně asi 4letý indiánský chlapec. Jenom stál a prosebně koukal. Bylo mu vidět na očích, že má obrovský hlad. Dal jsem mu sušenku, vzal si ji a utekl o kousek dál. Pak tam seděl s blaženým úsměvem. Rozdal jsem dětem vše, co jsem měl. Věděl jsem, že jejich rodiče si to nikdy nebudou moci dovolit,“ slzíme při vyprávění oba.

Vím, že se Honza zmiňoval o tom, že začal pro děti do dalších vesnic nakupovat jídlo.

„Když se díváš do hladových dětských očí, radši si utrhneš od huby sobě. Tak jsem ve městech začal nakupovat jídlo a vozil jsem to do vesnic. Rozdával jsem jídlo dětem.“

Děti tomu nemohly uvěřit.

„V jejich očích byla vděčnost, ale to se nedá popsat. Na to slova nejsou,“ říká Honza a já vidím, že ho to i po těch měsících stále dojímá.

Cesta ho nakonec dohromady stála 140 tisíc korun.

Jan Rendl skončil na ulici, chtěl se zabít a byl alkoholik. Pak prošel celou Jižní Ameriku. Má v nohách přes 10 tisíc kilometrů, nakrmil hladové děti v Bolívii, mířili na něj brokovnicí a rozpáral si nohu vařící kaší. Nevzdal to, ani v Americe a nakonec ani v životě. Dostal školu, dostal tvrdou školu od života. Přesto je tady a já si neskutečně vážím rozhovoru pro Nadhled.

„Musel jsem se začít brát s nadhledem, jinak se přece zbláznil. Svým příběhem bych chtěl inspirovat i lidi na ulici, že se z té země dá zvednout. Třeba vznikne kniha.“

Usmívá se na mě, já se usmívám na něj. Dohromady jsme pěšky prošli téměř 15 000 kilometrů v Americe. Jsou věci, které si říct nemusíme, cítíme je. Oběma nám smrdí nohy.

Čtěte také:

• Dobrovolníci letos opět vyčistí řeku Sázavu a její břehy
• Běhejme a pomáhejme útulkům. Organizace pomohla tisícům zvířat a rozdělila mezi ně téměř 20 miliónů korun
• Ledecká je zpět. Fantastická Ester dojela v superobřím slalomu třetí

Autor: Monika Benešová